Štěstí tasmánských ďáblů je v jejich genech

Tasmánský ďábel pojídá klokanaFoto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5

Osud největších dravých vačnatců vypadal dost chmurně, ale podle nové studie bude možné ďábly medvědovité zachránit. Některé populace jsou totiž proti přenosné rakovině rezistentní.

Tasmánské ďábly medvědovité od devadesátých let minulého století sužuje rakovina (Devil facial tumour disease, DFTD), která už stačila vyhubit asi 90 % populace. Onemocnění je přenosné a mezi jednotlivými zvířaty se šíří kousáním při páření a obraně teritoria. Infikovanému jedinci se kolem tlamy a na hlavě vytvoří velké nádory, které znemožní příjem potravy. Rakovina ďáblů už stačila zasáhnout velkou část Tasmánie, ale některé populace zůstávají prakticky nedotčené. Vědci si kladli otázku, jestli se nemoc se do těchto míst zatím jen nedostala, nebo jestli jsou ďáblové z těchto populací rezistentní. Naštěstí pro ďábly, pravdivá je zřejmě druhá možnost. 

Rakovina se mezi ďábly šíří především proto, že jejich imunitní systém rakovinné buňky považuje za buňky svého organismu a nechává je na pokoj. Příčinou je snížená bariéra mezi "vlastním" a "cizím", kterou určují geny hlavního histokompatibilního komplexu (MHC). Vědci z Univerzity v Sydney porovnávali tyto geny u ďáblů ze zdravých a infikovaných populací. Zjistili, že asi 20 % jedinců má repertoár genů pro MHC značně omezený. Díky tomu je bariéra "přísnější" a imunitní systém rakovinné buňky označí za vetřelce, které musí neprodleně zlikvidovat. 

Zdroj: NewScientist, Proceedings of the Royal Society B