Hedvábí. Ale jak staré?

Útržek čínského hedvábí z období válčících států (475 až 221 př. n. l.)Foto: Metropolitan Museum of Art

Nová metoda datování hedvábných látek vypadá jako sen všech archeologů: slibuje minimální poškození nálezu a výsledek do 20 minut.

Hedvábí vyrobené z vláken spřádaných housenkami bource morušového (Bombyx mori) se v Asii používá už několik tisíc let a do Evropy se dostalo asi před 1500 lety. Archeologové se setkávají s hedvábnými látkami, koberci, tapiseriemi i malbami na hedvábí. Hedvábí je organický materiál, jehož stáří se dá určit radiokarbonovou metodou. Problém je, že vyžaduje poměrně velký vzorek a u většiny unikátních děl je tedy zapovězena. 

S šetrnější metodou, která vyžaduje jen něco kolem 100 mg hedvábných vláken a zabere pouhých 20 minut, nyní přišli chemikové z institutu Smithsonian. Vlákna hedvábí jsou vlastně proteiny tvořené aminokyselinami, jejichž molekuly mohou existovat ve dvou formách – levotočivé a pravotočivé. Živé organismy zabudovávají do proteinů pouze levotočivé aminokyseliny. Po jejich smrti, kdy se proteiny začnou rozkládat, se však levotočivé aminokyseliny postupně mění na pravotočivé. 

Množství obou forem aminokyselin ve vzorcích hedvábí vědci určili kapilární elektroforézou spojenou s hmotnostní spektrometrií (CE/MS). Poměr levotočivých a pravotočivých aminokyselin pak využili jako „hodiny“, které určují stáří hedvábných vláken. Podařilo se jim tak velmi přesně datovat některé muzejní kusy s dobře známou minulostí. Mezi nimi bylo například čínské hedvábí z období válčících států (475 až 221 př. n. l.), francouzská tapiserie a látka z Istanbulu 16. století nebo mexická válečná vlajka z 19. století. 

Zdroj: Analytical Chemistry, Smithsonian