Technická univerzita v Liberci se přizpůsobuje potřebám handicapovaných studentů

Metoda tažení individuálních nanovláken,to je téma dizertační práce programátora a konstruktéra Lukáše Stanislava, sympatického muže, kterého spinální svalová atrofie upoutala v 15 letech na vozík.

Vědecká práce, kterou teď píše, je zajímavá a unikátní. Může se jednou využít ve zdravotnictví a možná zrovna pomůže handicapovaným.

Už předtím Lukáš nadchl vědecké pracovníky konstrukcí speciálního robotického oka, které umí naskenovat perfektně vnitřní prostory budov.

Lukáš se nikdy nechtěl odlišovat od zdravých lidí, vždycky studoval na běžné škole. Základní škola, na které studoval, byla bez bariér, střední škola v historické budově ale byla samý schod. S vozíkem proto musela dennodenně pomáhat rodina, zejména děda, a taky spolužáci.

Když začal Lukáš studovat na vysoké škole, byla ještě dost bariérová. Teď mají handicapovaní studenti perfektní podmínky a Lukáš by byl rád, kdyby je měli, pokud to jen trochu jde, i na všech základních a středních školách.

Lukáš Stanislav už na vysoké škole učí jiné studenty. Ti přijímají skutečnost, že je jejich vysokoškolský učitel na vozíku jako samozřejmost.

Běžnou věcí je i to, že si handicapovaní mohou mezi přednáškami nebo prací v laboratoři odskočit do relaxační místnosti nebo to, že mohou sledovat přednášky přes internet.

Studenti si mohou půjčit například náhradní vozík, čtečku pro nevidomé a další zdravotní pomůcky. Univerzita handicapovaným pomáhá, ale co se týká znalostí a úrovně vědeckých prací, tak mezi zdravými a zdravotně postiženými nerozlišuje.