Před devíti lety utekli před režimem z Uzbekistánu a teď žijí v České republice

Abdumajid a Odina museli nechat v Taškentu u příbuzných čtyři děti. Rodina se spojila až po několika letech - díky Červenému kříži. Dnes už je jejich rodina kompletní, v Čechách se narodily další dvě děti, takže jich žije společně osm.

Na začátku byla ekonomická krize

Abdumajid a jeho o něco mladší manželka Odina vzpomínají, jak to všechno před devíti lety začalo. Do Uzbekistánu přišla ekonomická krize ještě dřív než do Evropy, lidé tam nedostávali platy, neměli za co žít a bouřili se.

„Dělali jsme demonstrace, lidé bojovali, střílelo se, měli jsme strach. Proto jsme utekli do sousedního Kyrgyzstánu,“ líčí Abdumajid. Podle Odiny byla situace v Uzbekistánu opravdu neúnosná - nešla elektřina, neměli ani plyn na vaření. Děti sbíraly dřevo a a Odina musela vařit v kotlíku na provizorním ohništi.

Přes Kyrgyzstán do Evropy

V Kyrgyzstánu, kam uteklo dalších 15 Uzbeků, už pak bylo líp. Oba pak odcestovali do Evropy. „Nejdříve jsme byli v Rumunsku a po třech měsících jsme přijeli do České republiky.“

U nás požádali o politický azyl a dostali se do tehdejšího integračního azylového střediska ve Stráži pod Ralskem. „Půl roku jsme se učili český jazyk a pak jsme si našli práci. Protože jsme měli čtyři děti a museli jsme posílat peníze. Začátky byly těžké, ale teď už problém není.“

Rodina je díky Červenému kříži kompletní, ke čtyřem dětem přibyly v Česku další dvě. A tak je teď Odina v domácnosti a stará se o ně. Účastní se ale řady akcí komunitního centra Kontakt, které pořádá například festival cizinců a národnostních menšin. Vaří na něm uzbecká jídla. Umí už ale i ta česká. „Knedlíky už umím. Mám české kamarádky, které mě to naučily,“ konstatuje Odina.

Její manžel má práci na tři směny. „V japonské automobilce Denso, dělám montáže klimatizací. Nejsem tam jako cizinec sám - jsou tam Poláci, Ukrajinci, Poláci,“ vypočítává Abdumajid.

V práci je spokojený, podle něj je tam výborné pracovní prostředí, nemůže si vynachválit závodní jídelnu, kde mají na výběr česká i japonská jídla. „Guláš dělají, lososy po japonsku, je to výborné.“

Jsme tu spokojení, ale stýská se nám po příbuzných

Členům rodiny se sice stýská po příbuzných, které neviděli spoustu let, ale jsou spokojení. „Líbí se nám tady, děti jsou taky spokojené a umějí už dobře česky.“

17letá Aiša vzpomíná na to, kdy se ze dne na den ocitla se třemi sourozenci sice šťastná u rodičů, ale v naprosto odlišné zemi. „To bylo hrozné, vůbec jsme nerozuměli. Když jsme přišli do Česka, tak jsme museli hned za tři dny jít do školy. Nakonec jsme museli opakovat třídu.“

Základní škola, kam malí Uzbeci, ale taky Ukrajinci a Slováci chodí, proto podle ředitele Libora Rygála nabídla školákům pomoc. „Mají možnost se domluvit s našimi učiteli na konzultaci a doučování v jazyce.“

Ajša už problémy s češtinou nemá. Našla si i české kamarádky. „Chodíme ven, na hřiště.“ Musí ale taky pomáhat mamince s ostatními děti. „Jsem nejstarší dcera, tak musím uklízet a vařit.“

Stejně jako maminka nosí už i Aiša muslimský šátek, a to od šesté třídy. „Zezačátku se mi spolužáci smáli, ale postupně to bylo dobré. Učili jsme se ve škole o muslimech a učitelka jim vysvětlila, proč musíme nosit šátky. Na tělocvik chodíme odděleně, navíc máme učitelku, takže tam šátek nosit nemusím.“

Co se týká hodin plavání, záleží podle ředitele školy na malých muslimkách, zda na ně chtějí chodit „Pokud nechtějí, respektujeme to,“ uzavírá Libor Rygál.