Markéta Pilátová: Už to není zpráva

Dnes je to už přes 72 tisíc lidí. V téměř 210 milionové Brazílii je toto číslo možná rozložené do oněch nepředstavitelných milionů lidských bytostí, ale přesto už přestává být ve sdělovacích prostředcích zprávou číslo jedna.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Tajný život žížal

Převažuje zájem o korupční aféry prezidentova syna, o výměně na postu ministerstva školství (už třetí), nebo o tom, jak země už několik měsíců nemá ministra zdravotnictví. Mrtví se objevují už jen jako výčet aktuálních statistik. A Brazilci mají dál zavřené školy a dál jsou v některých státech znova nucení dodržovat karanténní opatření.

Především na jihu země, kde je teď opravdová zima a v tomto období běžná chřipková epidemie, která se teď mísí s novými ohnisky nákazy koronavirem. V tuto dobu jsem ještě před rokem většinou vytahovala svetry a spacáky a přesouvala se ze státu Mato Grosso do Sul, kde panovala sice zimní, ale pořád vedra, na jih Brazílie do státu Rio Grande do Sul, kde jsem učila české krajany.

Tam mi byla neustále zima, protože v noci teplota klesala k nule, přes den bylo deset stupňů a pršelo a v žádném domě nebylo žádné topení. Čili nedalo se téměř kde zahřát a český péřový spacák, ve kterém jsem i obědvala, byl darem z nebes a taky mi ho Brazici hodně záviděli. Když jsem jezdívala učit z městečka Nova Petrópolis, kde žijí potomci českých Němců, do velkoměsta Porto Alegre, seděla jsem ve spacáku i v autobuse, protože v tom nedovírala okénka a profukoval jím ledový vítr, nebo do něj občas napršelo.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Každý večer spolu

Modlívala jsem se, abych nedostala v těchto podmínkách trvajících zhruba tři měsíce obyčejnou chřipku. A nedovedu si představit, jaké obavy teď prožívají obyvatelé jižní Brazílie teď, když jim hrozí mnohem horší varianta než chřipka.

Když jsem si dnes ráno na internetu otevřela brazilské stránky novin, švihnul mě do očí další surreálný obrázek z koronavirové éry. Byly na něm představitelé brazilské armády od hlavy po paty zabalení v bleděmodrých igelitových ochranných oděvech, s rouškou a kuklami, před nimi několik indiánských dětí z kmene Yanomami, v křiklavě rudých bederních rouškách a šortkách.

Jako by to byl střed ne dvou kultur, ale rovnou planet. Mimozemský výsadek armády, který testoval v indiánské vesnici obyvatelstvo, jestli nemá koronavirus a proti nim indiáni, téměř nazí, vydaní na pospas další nemoci bílých, zavlečené na jejich území káceči pralesa a hledači drahých kovů.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Mít o čem psát

Kmen Yanomami žije v Amazonii na území Brazílie a Venezuely. Své děti pojmenovává, až když se osamostatní a rodiče si také další dítě pořizují, až když je to první samostatné. Mezitím používají přírodní antikoncepci z pralesních bylin. Není to „neobjevený kmen“, indiáni Yanomami jsou v kontaktu s civilizací, ale obloukem se jí vyhýbají. Bohužel viru se vyhnout nedokázali a zemřelo jich na něj už několik desítek.

Výsadek armády, společně s novináři ze světových médií, měl jistě bohulibý účel, testovat, jestli se v kmeni nešíří nákaza, nicméně je to zároveň reklamní tah současné vlády, která je často obviňována z přílišného kácení pralesa a z neustálého zmenšování území, na kterém mohou indiáni žít svým přirozeným způsobem života.

Tito pralesní lidé trpí koronavirem stejně jako bílí i v okamžiku, kdy nemohou pohřbít své mrtvé oběti. Jejich pohřební rituál je zvláštním způsobem krásný – své mrtvé spalují a popel z jejich kostí pak mísí s banánovou kaší a tu pak pozůstalí snědí. Cyklus života se tím uzavírá a zároveň pokračuje. Ale cyklus viru se zatím neuzavírá, ani v indiánské vesnici, ani v brazilských velkoměstech. A možná poprvé jsou na tom mimozemšťani v igelitu i nazí indiáni úplně stejně.