Příběh druhý: Jak se vyznat v říši zvířat

Kdo má doma v počítači či na CD několik set či tisíc fotografií, tak ví, jak je někdy problematické se vyznat i v takovém relativně malém počtu kusů, najít v pravém okamžiku ten pravý snímek, jak ho pojmenovat, aby omylem nevymazal jiný se stejným názvem atd. A což teprve zmíněná množina živočichů, která navíc každý den, týden či měsíc o nezanedbatelný díl přirůstá. Jak se zoologové dokážou v živočišné říši vyznat, jak je zajištěno, že stejný druh nebude popsán vícekrát pod různými názvy (jednou u nás, podruhé v Německu a potřetí třeba na druhé straně Atlantiku,) jak jednotlivé druhy roztřídit, jak případně vyjádřit jejich příbuznost či nepříbuznost? Stručně řečeno, chce to nějaký systém.

Ano, systém je to pravé slovo, pravý princip, který umožňuje popsané druhy nějakým způsobem roztřídit. Základ takového systému tvoří hierarchická klasifikace, tj. soustava různých skupin (kategorií), do nichž se živočišné druhy (žijící i vymřelé) zařazují. Základními kategoriemi jsou ŘÍŠE – KMEN – TŘÍDA – ŘÁD – ČELEĎ – ROD – DRUH, přičemž mezi nimi existuje různý počet nadřazených a podřazených kategorií, jako třeba podkmen, nadčeleď, podrod atd. Jen tak pro zajímavost, pokud systematik nevystačí s tradičními kategoriemi, může si vzít na pomoc ještě kategorie, jejich názvy se odvozují od formací římských vojsk (např. kohorta). Klasifikace (systém) je budována na základě vývojové (fylogenetické) příbuznosti, přičemž jejím měřítkem mohou být kritéria morfologická (podobnost a rozdílnost stavby určité části těla), etologická (odlišnosti v chování) aj., v posledních desetiletích přebírá hlavní slovo při konstruování systému a jeho částí zejména molekulární genetika. která dokáže „vystopovat“ příbuznost do detailů pro většinu lidí až těžko představitelných. Je třeba se ale uvědomit, že systém či klasifikace nemá jenom význam setřídění popsaných druhů, ale zároveň do značné míry slouží jako informační databanka. Každá kategorie je totiž charakterizována určitými znaky, vlastnostmi, které se hierarchicky „sčítají“; víme-li, že třeba vlk obecný patří do čeledi psovitých, řádu šelem, nadřádu placentálů, třídy savců a podkmene obratlovců, pak kumulativně z charakteristik jednotlivých kategorií můžeme dát dohromady docela dost informací o příslušném druhu. Nutno ještě zdůraznit, i když z předcházejícího textu to zřetelně vyplývá, že objektivní realitou jsou v systému pouze druhy, všechny ostatní kategorie jsou vlastně abstrakce (s jistou mírou subjektivního pohledu) umožňující roztřídění druhů do skupin podle nějakých logických měřítek.

Základ zoologického systému tedy tvoří druh. V zájmu mezinárodního dorozumění se vědecká jména druhů používají v latinském jazyce. Už po téměř tři století je východiskem vědeckého názvosloví binominální (někdy binomická) nomenklatura spojená se jménem švédského zoologa Karla Linného s několika základními principy. Tím prvním je dvouslovný název druhu složený ze jména rodového a druhového, např. Canis lupus (vlk obecný), Canis aureus (šakal obecný) atd. Výchozím datem této nomenklatury se stalo 10. vydání Linnéova díla Systema Naturae. Nicméně nebylo tomu tak, že po vydání Linnéova spisu, který jako první začal binomickou nomenklaturu důsledně používat, se všichni automaticky přiklonili k jeho myšlence. Spíše naopak, různí autoři tvořili nadále latinské názvy nejednotně až vznikl takový chaos, že bylo těžké se v něm orientovat a vzájemně komunikovat. Mezinárodně uznávaná pravidla nomenklatury vznikla po několika marných pokusech až v roce 1905. Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury jsou schvalována mezinárodními zoologickými kongresy a jsou pak závazná pro zoology celého světa. Momentálně platí 4. vydání z roku 1999 s platností od 1.1.2000, které v češtině vyšlo v r. 2003. Řídí se jimi pojmenování druhů a některých dalších kategorií do úrovně nadčeledi. Samotná pravidla nejsou příliš zábavnou četbou, připomínají Sbírku zákonů či Občanský zákoník. Přibližme si tedy alespoň nejzákladnější zásady, na nichž je postaven.

Logo|foto:Český rozhlas

Předně je to princip jedinečnosti, to znamená, že žádné dva druhy nemohou mít stejné jméno či naopak, že žádný druh nemůže mít dvě různá jména. S tím pak souvisí princip priority, který stanoví, že platné je prvně použité jméno. Neméně důležitý je princip typu, který prakticky zajišťuje, že pod týmž jménem bude celosvětově uznávaný skutečně tentýž druh (případně rod, poddruh apod.). V praxi to znamená, že existuje vybraný jedinec, podle kterého byl druh (či jiný taxon) popsán, a ten je uložen na veřejně dostupném místě (nejčastěji muzejní sbírky), kde má teoreticky každý zájemce možnost si ověřit, jaké znaky nese. Teprve v poslední době se princip typu mírně změkčuje, a v případech, že je popsán nový druh, který je zároveň druhem kriticky ohroženým a jeho zabití by znamenalo vážné ohrožení populace, může se typem stát i fotografie či vyobrazení. Takový je zrovna případ i „naší“ opice Rungwecebus kipunji.

A nyní se vžijme do situace zoologa, který je přesvědčen o tom, že objevil nějaký nový druh živočicha. Ponechme stranou proces, jak k tomuto závěru došel – i to je záležitost velice složitá a náročná, vyžadující dokonalou znalost ostatních druhů, prostudování množství srovnávacího materiálu i literatury. Jedna z prvních věcí, na které by měl pomyslet, je, kde popis nového druhu zveřejní (pro zjednodušení pomineme požadavky týkající se popisu vyšších taxonů).

Sdělení musí mít charakter vědeckého záznamu a musí být dosažitelné tak, aby z něho bylo možné pořizovat kopie. Původně bylo přípustné zveřejnění pouze tištěnou formou, od roku 2000 je možné i jinou metodou (např. CD) s tím, že jeho kopie musí být uloženy nejméně v 5 větších veřejně přístupných knihovnách (které jsou v díle uvedeny). Co popis nového druhu – kromě jeho vědeckého jména – musí, nebo by měl obsahovat? Předně popis konkrétního jedince, podle kterého druh by popsán (tzv. holotyp), popis a umístění dalších jedinců, které mě autor v době popisu nového druhu k dispozici (tzv. paratypy). Další nezbytnou podmínkou je uvedení typové lokality, tj. přesného popisu místa, odkud jedinec pochází (dříve vágní popisy, dnes se už neobejde bez souřadnic z GPS). Následuje tzv. diagnóza s druhově charakteristickými znaky, vlastní popis včetně rozměrů a popsání rozdílů od podobných/příbuzných druhů, etymologie (tj. od čeho by odvozen vědecký název), popis biotopu a případně další údaje (např. genetického charakteru).

Je doporučeno, aby vědecká jména živočichů byla odvozena z latiny nebo řečtiny, pokud jsou odvozena z moderních osobních, geografických názvů nebo jiných jazyků, zachází se s nimi, jako by byla latinská; dokonce může být vědecké jméno i umělou kombinací písmen, pokud ji lze jako slovo používat (např. vymřelý rod mlžů Gythemon, ale nikoli cbafdg); vědecké jméno musí být psáno pouze 26 písmeny latinské abecedy bez diakritických či jiných znamének. Druhové jméno musí být o 2 či více písmenech a jednoslovné, i když třeba původní podoba je dvouslovná (např. quercus folii = quercusfolii), číslovky se musí vypisovat, jméno rodu se píše s velkým písmenem, druhové jméno s malým písmenem (i když je odvozena od jmen či příjmení osobních). Dále pravidla uvádějí podrobné gramatické návody, jak postupovat při tvorbě jmen a další detaily, které jsou důležité pro vlastní proces tvorby vědeckého jména.

Žlabatka dubová (Cynips quercusfolii)|foto:licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, Guido Gerding

Ještě stojí za poznámku dvě věci. Předně to je způsob psaní vědeckých názvů, což je problém, na který často narážíme v nejrůznějších publikacích. Pravidla doporučují psát kurzívou pouze druhové a rodové názvy, nikoli jména vyšších taxonů (tomu zhusta nebývá). Druhý častý problém bývá se závorkami, a tak by stálo za to si ho vysvětlit. V naučně-populární literatuře se běžně používá národní jméno a za ním vědecké jméno v závorkách, např. vlk obecný (Canis lupus), to je možné a ničemu neodporující. Stává se však, že někdy je použito úplné vědecké jméno a potom bývá se závorkami někdy problém, protože leccos vyjadřují a s tím se mnozí redaktoři (zejména knižních vydavatelství), většinou nedokážou „srovnat“. Tak jak to je? Vezměme si třeba příklad vlka a lišky; úplný vědecký název vlka obecného je Canis lupus Linnaeus, 1758 a lišky obecné Vulpes vulpes (Linnaeus, 1758). Proč je jednou jméno Linného bez závorek a podruhé se závorkami? V obou případech K. Linné „umístil“ popsané druhy do rodu Canis, ale později se ukázalo, že v případě lišky jde o rod jiný – Vulpes. A právě skutečnost, že druh byl původně popsán pod jiným rodovým názvem, přítomnost závorek odráží.

Snad jen ještě jedna důležitá věc – autor popisující nový druh by měl získat jistotu, že jím navržené jméno už nebylo použito, jinými slovy, že nevymyslí synonymum. K tomu mu slouží Seznamy použitých jmen v zoologii, publikované Mezinárodní komisí pro zoologickou nomenklaturu už od roku 1915. V moderní době samozřejmě může posloužit i internet. Ve zmíněných pravidlech zoologické nomenklatury bychom našly řadu dalších regulí vztahujících se procesu tvorby a popisování vědeckých názvů (stejně jako k fungování Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu), ale to bychom už zabíhali do dalších, pro nás v tuto chvíli nedůležitých podrobností. Někdy připomíná řešení složitějších případů (zejména řešení několika synonym na druhové či rodové úrovní) ty nejkomplikovanější soudní případy. Naštěstí při přípravě národních jmen živočichů, což je to hlavní, co nás zajímá, žádná taková těsně svazující pravidla nejsou. Ale o tom zase až příště…