Vlci se vracejí do Čech. Nebojte se a nepomlouvejte je, říká biolog Jan Andreska

V roce 1874 byl zastřelen poslední vlk Šumavy. V roce 1914 padl poslední vlk v Beskydech. A z roku 1830 pochází pomníček posledního vlka Českomoravské vysočiny. Zvířata ale neznají hranice krajů a států. Snadno se vydají „na výlet“ na území, na němž se oficiálně nevyskytují.

Biolog Jan Andreska už od malička znal vycpaného posledního šumavského vlka. Není divu, že se zajímal o to, jestli byl opravdu poslední. „Vlci z českého území zřetelně vymizeli už v první polovině 18. století. Potom byla populace posilována jen z populace slovenské čili karpatské. Vyhubením myslíme to, že se u nás přestala rodit vlčata.“

Pomník posledního vlka zastřeleného na Vysočině|foto: Irena Šarounová

Z tohoto hlediska potom zmínění poslední vlci nejsou „naši“. Rodem příslušeli do Karpat a myslivci je tu zastřelili „na dovolené“.

Poslední vlk z Králického Sněžníku v Městském muzeu Králíky|foto: Tereza Brázdová

Z Lužice do severních Čech

Asi před deseti lety se začala vlčata rodit i v bývalém východním Německu. Několik kilometrů severně od Šluknovského výběžku vznikla populace takzvaných lužických vlků. „Na začátku tam byla jedna smečka. Pak jich najednou bylo 10, 15. Bylo jasné, že zamíří i k nám,“ vysvětluje Andreska.

„Napřed k nám chodili jednotliví vlci. V roce 2013 se potkali vlk a vlčice v kraji pod Bezdězem. Tam se loni bez velké účasti sdělovacích prostředků narodila první vlčata po přibližně 200 letech.“

Snímky z fotopastí – automatických fotoaparátů citlivých na pohyb – ukazují tři, později jen dvě vlčata. Spolu s jejich rodiči tak jen na území Čech žijí nejméně čtyři vlci. Nemluvě o Beskydech.

Vlci jdou za vepřovým

„Počet vlků u nás se bude zvyšovat dvojím způsobem,“ je přesvědčen Jan Andreska. „Jednak budou přicházet ze Slovenska přes Beskydy a karpatská pohoří, jednak z lužické oblasti. Tam dnes vlků žije asi 50 na obou stranách německo-polské hranice.“

Lidé se snažili vlky ve volné přírodě vyhubit prakticky od třicetileté války. Dnes se naopak snaží je chránit. Podle Jana Andresky jsou hlavním důvodem divoká prasata.

„V 50. a 60. letech se u nás lovily tisíce divokých prasat ročně. V 70. letech to byly desítky tisíc za rok. Dnes jsme na ročním úlovku 200 tisíc. V místech, kde žijí pohromadě vlci a divoká prasata, se krátce po narození selat rodí i vlčata. Jako potravu si s oblibou vybírají mladé vepřové.“ Vlci tak přirozeně pomáhají regulovat populaci divokých prasat.

Nebudeme se bát vlka nic?

Kdo zná pohádku o Červené karkulce nebo dobrodružné příběhy Jacka Londona, bude se možná ptát, jestli je šíření vlků bezpečné. Biolog Jan Andreska nás uklidňuje příklady ze zemí, které o vlky nikdy nepřišly. Například na Slovensku za sto let nezaznamenali žádný útok vlka na člověka.

„Před sto lety už se informace formulovaly přesněji. Nejsou to už historky o tom, jak někde někdy v 18. století vlci roztrhali děvečku ze samoty. V celé Evropě v podstatě sto let není zaznamenán útok vlka na člověka. Budeme-li na to nahlížet touto statistikou, tak se bát nemusíme.“

Přestaňme vlky diskriminovat

Vlci mají rádi mladé vepřové. Vypráví o tom i anglická pohádka o třech prasátkách|foto: licence Public Domain, volné dílo, L. Leslie Brooke

Vztah obyčejného člověka k vlkům je převážně negativní. Kromě zmíněné Červené karkulky máme u nás například pohádky ovčí babičky, v zahraničí zase seriál Jen počkej nebo pohádku o třech prasátkách. Jan Andreska soudí, že tato díla nepůsobí na výchovu dětí zrovna dobře.

„Můj tatínek šéfoval zoologické zahradě v Hluboké nad Vltavou. Mnohokrát jsem zažil rodiny s dětmi, jak stály u vlčí klece a ukazovaly si: Vidíš, to je ten vlk, co sežral Červenou karkulku. Nebo: Tohle jsou ti vlci, co je znáte z večerníčku. Tento způsob výchovy je pro vlky nepříjemný a nebezpečný. Tím, že tady žijí, dávají najevo, že se jim u nás líbí. Naznačují nám stav a zachovalost přírody. To, že se zvířata vracejí, je pro nás pocta.“