Bolid Benešov vydal tajemství (+VIDEO)
Je sobota 9. dubna 2011. U kostela sv. Jakuba a Filipa v osadě Chvojen u Konopiště stojí parta chlapů s detektory a na někoho čekají.
Na tomto místě kdysi stávalo ranně středověké hradiště, ale historie vzdálená tisíc let teď muže nezajímá. Přijeli kvůli utajené akci, která má vyřešit velké tajemství posledních dvaceti let.
V noci 8. května 1991 nad tímto místem na necelých pět sekund nastal den. 97 km nad zemským povrchem, kdesi v oblasti Olbramovic, se atmosférou k zemi prodíral čtyřtunový balvan. Jeho stáří v tu chvíli bylo přes 4,5 miliardy let, ale v následujících zlomcích sekund jeho putování skončilo. Právě tady, nad Chvojenem zazářil jako nejjasnější bolid, který jsme u nás zaznamenali od roku 1959, a zmizel. Ani velká pátrací akce z roku 1991 na tom nic nezměnila a bolid Benešov se stal jednou z nejprozkoumanějších záhad v tomto oboru. Záhad proto, že přes to, že z něj něco určitě muselo spadnout, přes komfortní množství důležitých informací, se nikdy nepodařilo najít ani jeden zlomek meteoritu. (O pátrání z roku 1991 čtěte ZDE.)
Úloha detektorářů
U kostela ve Chvojenu vládne veselá nálada. Tihle chlapi chodí světem se svými detektory a když se potkají, točí se řeč jedině kolem jejich „vymazlených“ přístrojů, na které nikdo z nich nedá dopustit. S jejich pomocí chodí světem a jako technologičtí ohaři čichají obsah zeminy mělko pod povrchem. Ti úspěšnější občas najdou kovovou přezku z výstroje vojáka wehrmachtu nebo knoflík napoleonské uniformy. Většinou ale podkovy, hřebíky, haléřové mince, části koňských či dobytčích postrojů a smetí. Někteří archeologové tenhle druh lidí považují za škodnou, ale astronomové je dnes pozvali ochotně. Představují totiž jednu z mála nadějí, které vědcům v souvislosti s benešovskými meteority zbývají. Pokud totiž nebeské kameny skutečně někde leží, každým rokem se část jejich železa mění v rez, až se jednou rozpadnou na bezcenný prach. Čas hraje proti vědě.
Do prosluněného prostoru před kostelem přijíždí poslední auto. Má jihočeskou poznávací značku a za volantem Pavla Spurného. Tento astronom dnes vede oddělení meziplanetární hmoty ondřejovského Astronomického ústavu. Před dvaceti léty byl v týmu, který se o nalezení pozůstatků bolidu Benešov neúspěšně snažil a od té doby v něm touha zlomit tehdejší prokletí nevykořenitelně zůstala.
Vzhůru na pole
Spurný přítomným vysvětluje, proč tu jsou a co se až dosud o tomto případu ví. Pak se všichni slunečným dopolednem přesouvají na nedaleké pole, které Spurný se svými kolegy nově vypočítali jako pádovou oblast benešovských meteoritů s hmotností do 10 g. (co tomuto určení předcházelo, čtěte ZDE.)
V roce 1991 astronomové žádné detektory kovů při hledání meteoritů nepoužívali. Byli si jisti, že najdou velké kusy hmoty. Sametově černý povrch meteoritů ale za dvacet let vzal nepochybně za své. Vědci tedy spoléhají na to, co jim prozradil o složení tělesa spektrogram jeho světla. Mělo by jít o obyčejný chondrit, tedy prastarou kosmickou hmotu z počátků tvorby sluneční soustavy, který obsahuje desítky procent železa.
Chondrit – je nejčastější druh meteoritu (až 80% všech nalezených), který vznikl zhuštěním (usazením) prachu původní hvězdné mlhoviny, z níž vznikla Sluneční soustava. Tento materiál není od svého vzniku přeměněný a poskytuje nám tak velmi cenné svědectví o složení pracu, ze kterého vznikla Sluneční soustava. Jeho součástí je velké množství volného železa (přes 20%). První, kdo chondrity analyzoval a popsal, byl v roce 1772 francouzský chemik Antoine Lavoisier.
Meteorit jako trenažér
„Tento by měl mít asi dvacet procent“, upozorňuje Pavel Spurný, když z kapsy jako svátost vytahuje nenápadný sáček s kouskem kamene. Je to jeden z meteoritů Košice, který astronom našel na Slovensku. Teď se velmi hodí, neboť se svým složením blíží předpokládanému složení benešovských meteoritů. Jeho dnešní úlohou je posloužit jako trenažér. Spurný proto v zemi hloubí asi deseticentimetrovou jamku, na jejíž dno meteorit pokládá a zahrnuje hlínou. Detektoráři teď jeden po druhém přicházejí a zkoušejí, jak jejich přístroj „uvidí“ meteority. Bohužel se ukazuje, že část detektorů je na tento typ hledání „slepá“. Detektory jsou většinou konstruovány tak, aby železo, jako nejčastější kov v povrchových vrstvách kulturní krajiny, odfiltrovaly. Majitelé takto vybavených přístrojů to zhrzeně vzdávají.
Zbytek týmu vytváří nepravidelnou rojnici. Pole pípá a muži na sebe vesele volají. Spíše než jako práce to tu připomíná zábavnou vycházku party přátel. Jejich cíl je ale svázán přísnými regulemi. Pokud se objeví podezřelý kamínek, je třeba velmi přesně změřit GPS souřadnice místa na kterém leží, fotograficky ho zdokumentovat a pak vhodit do připraveného sáčku a přesně popsat.
Nové výpočty z počátku roku 2011 dovedly astromy k hledání meteoritů Benešov v okolí Chvojenu.
Všude pískají Keltové
Ukazuje se, že pole je plné železa. Co dva kroky detektory své majitele varují. Mělce pod povrchem jsou kusy strusky, které oživují vzpomínky na keltské osídlení, které mělo být na Chvojenu kolem roku 100 n. l. Jsou tu ale také velké kameny podložní horniny, která má zřejmě větší příměs želez a hlásí falešné poplachy. Hledači i tak nacházejí dost kamínků, které putují do torny přítomných astronomů. Všem totiž zní v uších poznámka dr. Spurného: „I kdybychom ho dnes našli, nebudeme to vědět.“ Jenomže problém je v tom, že nikdo na světě nemá představu, jak může vypadat meteorit po dvaceti letech v klimatických podmínkách střední Evropy, v mrazu, dešti, vichru, navíc v každoročně obdělávané půdě, což mohlo dostat část meteoritů poměrně hluboko pod povrch. Mohly vůbec meteority neodvratný zvětrávací proces přežít v takovém stavu, aby byly z vědeckého hlediska nějak využitelné?
Laboratoř
„Ne, tak ten to určitě není“, zamyšleně zazní od mikroskopu, od kterého se odklání Jakub Haloda z České geologické služby, aby si vzal další vzorek. Poznat meteorit je pro tohoto zkušeného vědce rutinní záležitost. Hlavně pokud jde o předpokládanou kategorii obyčejných chondritů, do které by měly benešovské meteority spadat, by mělo být určení snadné. V tomto druhu materiálu totiž zůstávají kruhové struktury, „chondrule“, které na Zemi nevznikají. Jsou přesvědčivým důkazem, že jde o těleso meteoritického původu.
Haloda optickým mikroskopem trpělivě prohlíží povrch výbrusů nejnadějnějších vzorků a pátrá po typických tvarech. Z desítek kamenů, které vědci před devíti dny u Chvojenu shromáždili, dostal osm nejnadějnějších vzorků. Jaké to ale byly vzorky? Sami astronomové z nich nadšení rozhodně nebyli. Jakubu Halodovi ale stačilo pár sekund broušení a začal vzorky vyřazovat. Šlo to rychle. Stačilo se podívat na první milimetry výbrusu a ze stříbřitě lesklé železné plošky bylo jasné, že jde o pozůstatek po lidské hutní činnosti. Patrně struska. Jak se dostala na pole, to vědec neřeší, zaujal ho malý, asi dvougramový kousek skořicově hnědého kamene. Struska to není, ukázalo první ohledání. Zvětšení výbrusu potvrzuje původní podezření. Toto je nepochybně meteorit (později klasifikován jako H5 chondrit, výsledná váha 1,54 g). Zázrak se podařil a tým Pavla Spurného jako první na světě našel meteorit dvacet let poté, co fotograficky zdokumentoval jeho průlet atmosférou.
Překvapení
Pavel Spurný je nadšený. Tak přece se jeho cíl splní. Teď jen, aby nebyl meteorit osamocený. Haloda bere do ruky další vzorek. Váží přes 7 gramů a opět jsou na výbrusu čitelné stopy nezaměnitelné s čímkoliv jiným. Ovšem... to není možné! Haloda ukazuje Spurnému co vidí a oba o tom vzrušeně debatují. Něco takového opravdu nečekali. Do chondritické části meteoritu je vklíněna část materiálu docela jiného typu – achondritická (později klasifikován jako LL3,5 chondrit, váha 7,72 g s obsahem achondritické části). To je extrémně vzácný nález, uvědomují si oba vědci. A zdaleka nejdůležitější vědecký poznatek, který znamená, že tento malý úlomek asteroidu, který pocházel z vnějšího pásu planetek, byl svým složením velmi různorodý. Je to zjištění, které má potenciál změnit náš pohled na meteority.
Achondrit – je nesmírně vzácný druh materiálu meteoritu (jen 3 % všech nalezených), který vznikl tavením, patrně při vzájemných srážkách asteroidů. Obsahuje mnohem méně železa, než běžné chondrity, proto by se dal detektorem kovů jen těžko nalézt.
Dosud je v představách laiků i většiny odborníků zakořeněn názor, že meteorit je vždy složen z jediného materiálu. 50 tisíc dosud ve světě nalezených meteoritů tento názor bohatě potvrzuje. Minimálně od pádu súdánských meteoritů Almahata Sitta ze 7. října 2008 je ale nutno o této danosti pochybovat. Tehdy se totiž našlo několik meteoritů tohoto tělesa, které měly každý poněkud odlišné složení. Meteority Benešov jsou teprve druhým nalezeným případem v historii a potvrzují, že v případě Almahata Sitty nešlo o omyl ani náhodu. Tím význam benešovského objevu mimořádně vzrostl, uvědomil si Pavel Spurný. Měl v ruce dva meteority a stál před otázkou: „z čeho bylo mateřské těleso složeno?“ Aby to rozluštil, musel najít další meteority z bolidu Benešov.
Horečné hledání pokračuje
Hned druhý den, 20. dubna 2011 tedy pátrací výprava opět pročesává pole v okolí Chvojenu. Tentokrát už vědí, že jsou na správném místě a tak vědci jdou pečlivě, milimetr po milimetru a systematicky prohledávají vyznačené pole.
Když Jakub Haloda o dalších devět dnů později dostává 24 vzorků, zklamaně jeden po druhém odkládá mezi strusku. Pak ale zvedá telefon a volá Spurnému. „Máte chvilinku, nebo mám zavolat později?“ ptá se ze slušnosti kolegy. Spurný je napjatý jako prak před výstřelem. V takové chvíli se telefonát neodmítá, a tak ze sluchátka slyší káravý hlas Jakuba Halody: „Musíte se víc snažit,“ Haloda se na krátko odmlčí, a když je na druhé straně hrobové ticho, pokračuje: „pouze jeden jediný z těch čtyřiadvaceti je meteorit, pokud vám to stačí.“ Na druhé straně právě roztál severní pól. „Mě to stačí maximálně,“ zní veselá odpověď.
Třetí meteorit váží 1,99 g a je to opět LL3,5 chondrit. Tím se definitivně potvrzuje správnost nových výpočtů pádové oblasti. Všechny meteority byly nalezeny v dosahu 40 m od ideální přímky pádu meteoritů, navíc váhově odpovídají předpokládané velikosti meteoritů pro dané místo. Vegetace už ale převzala vládu nad krajinou, v dalších měsících se meteority hledat nedají a tak se vědci zaměřují na dokončení výzkumu a připravují vědecký článek.
Problémy s názvem
Narážejí ale na problémy. Aby mohl být kterýkoliv nalezený meteorit popsán v odborné literatuře, musí nejprve dostat oficiální jméno. To navrhují nálezci Mezinárodní meteoritické společnosti, jejíž odborná komise, složená z astronomů zabývajících se problematikou, návrh posoudí a při splnění určitých podmínek název přidělí. Členové komise dostali návrh na přijetí názvu meteorit Benešov pro tři kusy materiálu, který byl nalezen dvacet let po zaznamenaném pádu tělesa a navíc mělo naznačovat, že těleso se skládalo ze tří různých druhů horniny. Pro členy komise v tom byl problém. Nikdy předtím totiž nikdo něco tak absurdního nepřihlašoval. Členové komise začali zpochybňovat, že nálezy patří k jedinému pádu meteoritu a nález odmítli zapsat pod jednotným názvem.
„To by znamenalo, že kamkoliv kopnete do země, najdete meteorit“, pozastavuje se nad absurditou argumentace Pavel Spurný, který musel komisi ve vleklých mailových korespondencích vysvětlovat, proč je evidentní, že tělesa patří k sobě. „Stavem zvětrání horniny jsou evidentně stejného stáří, navíc na daném místě od roku 1953, kdy každou jasnou noc běží bolidová síť, nikdy podobné těleso nespadlo. O tom bychom nepochybně věděli,“ argumentuje Pavel Spurný, který nakonec před neochotou k zápisu nálezu jako pád jediného tělesa přistoupil na kompromis a v oficiálním katalogu nyní najdete meteority z Benešovska pod označením „Benešov a“ a „Benešov b“. Bez tohoto kompromisu by ale unikátní objev, který se dosud žádnému jinému týmu na světě nepovedl, nemohl 20. dubna 2012 představit na mezinárodní konferenci Asteroids, Comets and Meteors v Japonské Niigatě.
A v Japonsku to vše začalo zapadat do sebe. Ve stejný den totiž předstoupili před vědeckou komunitu odborníci, prezentující výzkum asteroidu Lutecia pomocí sondy Rosseta. Jeden z jejich hlavních výsledků zněl: těleso je složeno z různorodých materiálů (!). Když jen o několik chvil později přidal stejné argumenty i dánský astronom Peter Jenniskens z NASA, prezentující výsledky analýzy meteoritů Almahata Sitta, bylo už jasné, že nový směr je v astronomii meziplanetárních hmot pevně vytyčen.
Jednou...
Čeští astronomové se na místo pádu meteoritů Benešov od dubna 2011 vrátili už mnohokrát. Dne 15. listopadu 2011 hledali v čerstvém porostu jinovatkou a mlhou zakryté řepky, na jaře 2012 zkoušeli štěstí ve sluncem zalitém kraji bez vegetace. Štěstí z jara 2011 se jim zatím nepodařilo zopakovat. Možná, že další nález s sebou přinese další otazníky, na které bude možno hledat odpovědi. Hlavní záhada, proč roku 1991 nemohli najít ani jediný meteorit, ale už astronomové – ku slávě důvtipu – vyřešili, a benešovské meteority se staly teprve 18 meteoritem s rodokmenem na světě, když se vlastně (díky datu pádu mateřského tělesa) vyšvihly hned na čtvrté místo historie. Čeští astronomové z Ondřejova jen potvrdili svou pověst špičkových odborníků. Vždyť ze všech meteoritů s rodokmenem se podíleli na výpočtech dráhy dvou třetin z nich. Největší tajemství jim ale do této doby vydal právě pád meteoritů Benešov.
Nálezci jednotlivých meteoritů Benešov
1. Pavel Spurný a Anna Spurná
2. Marek Mlejnský, tým detektorářů Archeo LP 2010
3. Jiří Borovička a Hana Zichová
Vědecko-populární magazín Meteor zveřejnil zprávu o objevu meteoritů Benešov jako první na světě, den před oficiálním uvedením na vědecké konferenci v japonské Niigatě.
Místa, kde byly v minulosti v České republice nalezeny meteority. Autor: Adam Javůrek (zobrazit na větší mapě)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
