Historie – věda vypravěčů příběhů

Nejen na to jsme se v Meteoru zeptali nositele ceny Nadace Neuron pro mladé vědce, historika Jakuba Rákosníka z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Dějiny, nebo současnost?

První zádrhel spočívá už v samotné definici historie. Kde leží hranice mezi historií a současností?

„Sám jsem někdy překvapený, když si současní studenti vybírají k výzkumu témata z počátku 90. let 20. století. To je doba, kterou vnímám ještě jako současnost, ale mladá generace už ji bere jako minulost hodnou vědeckého zájmu. Čili jasnou hranici nelze dát,“ uvedl Jakub Rákosník.

Historik jako tvůrce minulosti

Lidé si často představují, že práce historika spočívá ve sběru informací, studiu pramenů a hledání dosud neznámých věcí. Zejména u moderní historie je to ale trochu jinak.

„Historik má většinou k dispozici z minulosti množství faktů. Jeho úkolem je vybrat z nich to důležité a zkonstruovat příběh, který někde začíná a někde končí. Není to tak, že by historik minulost odkrýval, on ji v nemalé míře sám vytváří právě výběrem toho, co mu připadá důležité,“ vysvětlil Rákosník.

„Přístup k autentické zkušenosti aktérů nemáme. Ani deníky nejsou čistě autentické. My známe jen dílčí střípky a z nich se snažíme vytvořit příběh,“ dodal historik.

Překrucování historie

Dá se namítnout, že vytváření a vyprávění historie může vést až k překrucování dějin podle toho, jak se to zrovna hodí. To se podle Rákosníka může stát, historie totiž není objektivní.

„Od historiografie se očekává, že bude dávat o minulosti objektivní poznatky, ale ona toho není schopná. Už novokantovci koncem 19. století říkali, že sociální vědy jsou hodnotově determinované. To znamená, že jsou určeny a ovlivněny hodnotami společnosti, ve které vznikají,“ vysvětlil Rákosník.

Husitská revoluce pokaždé jinak

Každá generace historiků se na určité události může dívat trochu odlišně, a to podle toho, jakými zkušenostmi sama prochází. „Proto se dějiny neustále přepisují. Například se stále vytvářejí nové dějiny husitské revoluce, což není o tom, že by se našly nové prameny nebo že by to naši předci špatně vykládali, ale o tom, že každá generace chce od dějin vědět něco jiného,“ dodal Rákosník.

Z vernisáže výstavy Jan Hus 14152015 v Husitském muzeu v Táboře|foto:Adriana Krobová

Osobní vklad je nevyhnutelný

Osobní pohled je podle Jakuba Rákosníka v sociálních vědách neodstranitelný. Ale zase to není tak, že by si každý mohl psát a hlásat, co chtěl.

„Píšeme pro lidi, a ti to buď přijmou, nebo ne. Také se pohybujeme v komunitě vědců, a ti nás buď vezmou mezi sebe, protože píšeme přijatelně, nebo se staneme kontroverzní osobou a vědecká obec nás vyloučí. Je to otázka míry, nikoli podstaty. Osobní vklad do historické vědy prostě je, a je nevyhnutelný,“ doplnil Rákosník.

Pivní tácky jako historický pramen

Pramenem pro historika může být cokoli z minulosti. „Někteří historici už jako relevantní zdroj informací využili i pivní tácky. Já nerozlišuju důležité a nedůležité prameny, vždy záleží na tom, co o minulosti chceme zjistit,“ vysvětlil Rákosník.

Přitom platí, že každý historik zápasí s nějakým problémem. „Středověkař je vděčný za pár řádků, které někde najde. Naopak historik moderních dějin sice neluští staré písmo a nesrozumitelný dávný jazyk, ale zase čelí nekonečnému množství zdrojů, mezi kterými musí volit,“ dodal Rákosník.

Příběh a kniha

Příběh, který historik vytvoří výběrem pramenů a dohledáním souvislostí, sepíše do knihy. Jakub Rákosník se zabývá hospodářskými dějinami první republiky, konkrétně hospodářskou krizí. Výsledkem jeho práce tak je mimo jiné kniha nazvaná „Kapitalismus na kolenou“.

Kniha bývá pro historika pramenem i výsledkem jeho práce|foto:Fotobanka Pixabay

„V knize, kterou jsme napsali s kolegou Jiřím Nohou, jsme se snažili ukázat, že nezáleželo na politickém uspořádání, jestli režimy byly fašistické, konzervativně autoritářské nebo liberálně demokratické. Po roce 1932 v reakci na krizi všechny režimy postupovaly totožně a používaly stejné nástroje,“ vysvětlil Rákosník.

Jo, to už tady bylo

Platí, že historik si lépe než kdo jiný uvědomí, že lidstvo opakuje stejné chyby? „Větu Jo, to už tady bylo, si občas skutečně říkám, ale zároveň se snažím vyhnout se nějakému moralizování,“ řekl Jakub Rákosník.

„V sociálních vědách je snadné spadnout do určité racionalistické arogance, kdy člověk začne na základě současných hodnot a poznatků kádrovat lidi z minulosti, kteří ale měli úplně jiné zkušenosti a vědomosti. Člověk k tomu sklouzne, začne moralizovat a kádrovat předky, ale to už věda přestává být vědou a stává se planým moralizováním,“ uzavřel historik Jakub Rákosník.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.