Jeskyně Balcarka byla původně turistickou atrakcí, dnes si jí cení geologové a archeologové

11. červenec 2015

Přímo u městyse Ostrov u Macochy se nachází nápadný portál poněkud opomíjené jeskyně Moravského krasu. Balcarka nabízí pěknou i poučnou podívanou.


Příspěvky v Meteoru 11. 7. 2015
01:03 Putování po jeskyních: Balcarka
21:34 Jak vzniká perla
29:59 Hledání života u jiných hvězd
38:18 Máme na Zemi další oceán, nebo ne?
46:53 Alchymisté a zázračný elixír


Velké díry v Balcarově skále si všimne snad každý. Je viditelná už od hlavní silnice. Vstupní portál je sice známý odnepaměti, avšak vlastní jeskyni Balcarku lidé postupně objevovali a zpřístupňovali až v letech 1923-1948 prostřednictvím umělých chodeb.

Tak jako ostatních asi tisíc jeskyní Moravského krasu je tvořena devonskými vápenci starými 350-380 milionů let. Samotná jeskyně je stará asi 20 milionů let. Je to hrubý odhad podle datování geologických procesů, říká ředitel Správy jeskyní ČR Jaroslav Hromas.

„Zhruba v polovině třetihor doznívaly v českém masivu vlivy alpinského vrásnění. Poté zvolna ustupovala i mořská záplava jižní Moravy. V Moravském krasu se obnovovala další fáze vzniku a vývoje jeskynních systémů. Tehdy vznikla i dávná předchůdkyně dnešní Balcarky, která od té doby prošla velmi složitým vývojem a výraznými změnami.“

Podzemní rotundy a dómy

Na začátku prohlídkové trasy zaujmou dvě rotundy. Válcovitý tvar je v podzemí neobvyklý. Vznikly zřejmě tak, že se v místech křížení vrstev a puklin postupně propadaly jednotlivé vápencové lavice. Do válcovitého tvaru je potom vyhladila voda. Na stěnách rotund po ní zůstaly barevné vodopády a kaskády.

Dominantou snad každé jeskyně bývá velký dóm. Ten v Balcarce je dlouhý 65 metrů. Dómy jsou následkem zřícení velkých kusů skalního masivu. To má na svědomí opět voda, která do podzemí vnikala různými puklinami a komíny.

„Katastrofické řícení pokračovalo i do hlubších částí jeskynního systému. Dnes je jisté, že pod velkým dómem je částečně zasuté další jeskynní patro. Řícení stropů je proces, který napomáhá vzniku téměř všech velkých podzemních prostor, nejen přírodních,“ vysvětluje Jaroslav Hromas.

Jakou barvu má jeskyně

V přírodní tmě si člověk barvy jeskyně opravdu nevychutná. I kdyby do ní denní světlo přece proniklo, šero tlumí vnímání barev. Obvykle používané elektrické osvětlení zase barvy jeskynních stěn zkresluje. Některá místa, k nimž patří i velký dóm Balcarky, jsou již vybavena světelnými diodami, které napodobují spektrum denního světla.

Čistý vápenec neboli sintr je v takovém osvětlení doopravdy bílý. Šedou až stříbrnou barvu způsobuje příměs manganu, červenou až hnědou pak příměs železa. Zeleň v jeskyních zastupují mechy a lišejníky, které rostou převážně v blízkosti světelných zdrojů.

Krápníková galerie

Galerií nazvali jeskyňáři místo v Balcarce, kde jsou k vidění všechny druhy krápníků pohromadě. Se stropu rostoucí krápníky se nazývají stalaktity, od země rostou stalagmity. Když se tyto dva druhy spojí, vznikne krápníkový sloup neboli stalagnát. Brčka neboli makaróny jsou malé duté stalaktity, které rostou nejrychleji.

Řada krápníků má kromě toho ještě zvláštní pojmenování, protože připomínají něco, co známe z povrchu zemského: Jeníčka a Mařenku, černouška, hodiny, pecku z broskve a další. Názvy jednotlivých skalních útvarů se pochopitelně časem vyvíjejí i proměňují.

„V první řadě je pojmenovávají objevitelé. Potom průzkumníci a lidé, kteří jeskyni mapují a dokumentují,“ říká Jaroslav Hromas, „aby se domluvili a orientovali, používají často různé popisné termíny. Ještě je za názvy nepovažují, ale stálým opakováním se postupně vžijí. Ve zpřístupněných jeskyních si průvodci vymýšlejí různá podobenství pro děti a pro zábavu návštěvníků. Některé názvy-nenázvy vycházejí i z fantazie návštěvníků samotných.“

Jeskyně pod rukama člověka

Zájem o jeskyně v okolí Ostrova u Macochy se probudil poté, co Karel Absolon objevil Punkevní jeskyně. Občané v čele se starostou Josefem Šamalíkem chtěli mít také svou turistickou atrakci. Pozornost obrátili i ke známému portálu na Balcarově skále. Skalními puklinami v malém lomu na úpatí 16. června 1923 pronikli do prvních jeskynních prostor.

„Prostory, zprvu objevené ze tří míst na povrchu, byly v podzemí postupně propojovány umělými chodbami a prorážkami,“ vypráví Jaroslav Hromas, „návštěvní trasu často překládali. Některé prostory zase dokonce zasýpali. Při tom samozřejmě utrpěla značně i krápníková výzdoba. Tento amatérský přístup byl tehdy terčem velmi ostré kritiky ze strany Karla Absolona.“

Poslední „přestavba“ prohlídkové trasy, která měla za cíl alespoň částečně vyklidit staré zásypy, proběhla v letech 2008-2010.

Křivý krápník a jeskynní muzeum

Symbolem Balcarky je zakřivený krápník zvaný Handžár nebo Turecká šavle. Neobvyklý jev, který jako by popíral zákon přitažlivosti, může mít podle Jaroslava Hromase několik důvodů.

„Traduje se, že k němu došlo průvanem. Handžár roste poměrně blízko povrchu a puklinami mezi skalními bloky k němu proudil vzduch. Ne že by průvan ohnul vápencový stalaktit, ale ovlivňoval kapku na jeho špičce. Když ji po dlouhou dobu tlačil stále k jedné straně, krystalky kalcitu se ukládaly asymetricky a stalaktit přirůstal šikmo směrem do jeskyně. Když po nějaké době průvan ustal, pokračoval růst krápníku opět vertikálně.“

V jedné z prostor Balcarky je zřízeno malé muzeum. Kosterní pozůstatky z poslední doby ledové dokládají, že jeskyně byla doupětem a „porodnicí“ jeskynních medvědů. Ve starší době kamenné tu pro změnu přebývali lovci sobů zvaní magdalenci. „Lidský rozměr“ jeskyně tu dokreslují původní nálezy i zdařilé rekonstrukce.

autoři: Petr Sobotka , mas
Spustit audio