O běhohvězdách, totižto o planetách

Již na konci 14. století nalézáme ve veršované filozoficko-teologické skladbě Alan jeden z nejstarších popisů planet: je jich tehdy, podle ptolemaiovské nauky, sedm, a patří k nim Slunce i Měsíc. Pohyb hvězd po obloze se odráží v nejstarších českých názvech pro planety, které jsou obecně zvány běhohvězdy či bludné hvězdy; ve středověké češtině se tato jména objevují vedle běžnějších převzatých jmen planeta, planéta či planét.

Ve jmenované skladbě čteme, že „domovem“ planet je sedm nebí…, / v nichž sedm planet přěbývá. Zmíněná skladba svědčí o rozpacích, které panovaly s pojmenováváním konkrétních planet:

dva [tj. planety] česky jména máta
a pět česky jmen nemáta:
Měsiec, Slunce, tak dva slovú,
Venus, Mars, tať po nich plovú;
Mercurius, Saturn, k tomu
Jupiter, každý v svém domu.

Jak je vidět, v češtině se využívalo především cizích jmen (podle řecko-římského božstva) − tato situace se však záhy měla změnit. Byl to pravděpodobně proslulý slovníkář z doby Karla IV., mistr Klaret, který první pojmenoval oběžnice česky: Jupiter je nazván Kralomoc, Merkur Dobropán, Mars Smrtonoš, Saturn Hladolet a Venuše Čstitel. Názvy vyjadřovaly rysy a vlastnosti připisované planetě, potažmo božstvu, které stálo na počátku pojmenovávacího procesu. Na příklad planeta Mars, pojmenovaná podle římského boha Marta, mj. boha války, dostala v češtině jméno vyjadřující, že se jedná o toho ‚kdo nosí smrt‘ – tedy Smrtonoš. Ačkoliv tyto názvy planet byly tvořeny značně neústrojně, přetrvaly v českém jazyce po dlouhou dobu. Nejvíce změn doznalo pojmenování planety Venuše, kde je kromě uvedeného jména Čstitel (Ctitel) doložen i další stročeský název − Smilnicě, a rovněž také Dennicě (dnes Jitřenka) a Zvieřědlnicě (Večernice). Někdy v 16. století se pro Venuši prosadilo poetické pojmenování Krasopaní, které zatlačilo středověké názvy do zapomnění.

Soupis českých jmen je nutné doplnit o jméno Nebešťanka, které patří planetě Uran, objevené v roce 1781. A nakonec, po roce 1846, přibyl Vodopán pro Neptun. Pluto známe od roku 1930, a počeštění se mu nedostalo; dnes již ostatně ani mezi planety nepatří.

Uvedené české názvosloví se na několik staletí stalo součástí krásné i odborné literatury. V druhé půli 19. století jej však z odborných textů začaly vytlačovat původní převzaté názvy: po nějakou dobu sice v textech (např. v díle prof. F. J. Studničky) existovaly vedle těch domácích, ale posléze řecko-latinská terminologie definitivně zvítězila. Nicméně Hladolet a další jména nezmizela z češtiny beze stopy: čas od času se objeví v poezii či v literatuře okultních věd. Svědčí o tom i náš největší slovník spisovné češtiny – Slovník spisovného jazyka českého z let 1960−1971, a dokonce i nejmodernější materiálový zdroj českého jazyka – Český národní korpus (www.korpus.cz). Jsou tedy stále s námi, jako hvězdy nad našimi hlavami.