Ojedinělé srdcové chodby, prastaré nápisy i kašovitý vápenec. To vše předvádí jeskyně Na Špičáku

Kras s příchutí ledovce

V Jeseníkách, mezi městem Jeseník a hranicí s Polskem, poblíž obce Písečná, se nachází vrch Velký Špičák a pod ním jeskyně Na Špičáku. Je součástí jesenického krasu, který se od ostatních krasových oblastí v naší zemi liší jednou zvláštností.

Území Moravy a Slezska bylo před 350-380 miliony let zalito mořem, na jehož dně se usazovaly horniny. Ty se během dalšího geologického vývoje, kdy se mezitím území ocitlo na souši, postupně proměnily v krystalické vápence čili mramory. Povrchová voda, která zatékala do puklin v povrchu, vápence rozpouštěla a narušovala. Tak vznikla řada jeskyní a dalších útvarů. Na Špičáku je však zvláštností, že se k těmto procesům připojil od severu ještě ledovec, říká speleolog Jaroslav Hromas.

„Voda, která vytéká z kontinentálního ledovce, je podstatně agresivnější. V podzemních prostorách vytvořila jezera, která po velmi dlouhou dobu měla hladinu v jedné úrovni. Při hladinách podzemních jezer se na stěnách jeskyně vytvořily římsy.“

Co bychom nevěděli, kdyby lidé nepsali po stěnách

Jeskyně Na Špičáku patří k nejstarším písemně doloženým jeskyním ve střední Evropě. Knihy pro hledače zlata a stříbra se o ní zmiňují už údajně už v roce 1430. O tom, že byla objevena opravdu velmi dávno, svědčí i tisíce různých nápisů a značek na stěnách. Jsou mezi nimi druhé nejstarší jeskynní malby u nás (první místo patří Býčí skále v Moravském krasu).

Na místě zvaném Kalvárie upozorňuje průvodce na prastaré prospektorské symboly slunce a půlměsíce, které mají označovat přítomnost zlata a stříbra. Ani jeden z těchto kovů však v jeskyni objeven nebyl. Proč vůbec lidé měli potřebu na stěny jeskyně psát a malovat?

„Náhodní návštěvníci jeskyní si dělali značky v místech rozcestí nebo tam, kde začali pochybovat, aby měli jistotu, že najdou cestu zpátky,“ vysvětluje Jaroslav Hromas, „pak je ale řada jiných důvodů, které neznáme. Na stěně srdcové chodby byl před několika lety objeven vyťukaný letopočet 1519, zatím nejstarší, který známe z českých jeskyní. U něj je vyťukaný znak – Adam s Evou u stromu poznání – který si zatím nedovedeme vysvětlit.“

Srdcovité chodby a vápenná kaše

Jeskyně Na Špičáku je jediná na světě, která má veřejnosti zpřístupněné srdcovité chodby. Za jejich zvláštní tvar je zodpovědná voda: u hladiny byla nejagresivnější. Poté, jak opadala, její tok se zužoval a u dna se usazovaly vápence. Jen na málo místech na světě si ale voda držela hladinu na stejné úrovni tak dlouho, aby se vršek chodby tak výrazně rozšířil. Podobné útvary se nacházejí ještě v jedné jeskyni v Kanadě, která je však obtížně přístupná a veřejnosti zapovězená. Do učebnic se tak dostala právě ta Na Špičáku.

Další vzácností jeskyně Na Špičáku je bílá kašovitá hmota na stěně dómu. Je to plastická forma sintru, takzvaný nickamínek neboli bílé nic, latinsky nihilum album, v cizině označované i jako horské mléko. V minulosti lidé věřili, že má léčivé účinky, kromě obsahu vápníku však od něj ve skutečnosti nemůžeme čekat zázraky.

„Vytváří se za účasti organických látek, převážně bakterií, které zabraňují zpevňování a krystalizaci. I když nickamínek vyschne, nezkamení a zůstane z něj převážně bílá lehce zpevněná práškovitá hmota,“ říká Jaroslav Hromas, „máme radost, že se v jeskyni Na Špičáku tvoří dosud. Dokonce máme pocit, že ho utěšeně přibývá.“

Poprvé byla jeskyně Na Špičáku zpřístupněna v letech 1884-1885. V té době to byl dosti dobrodružný podnik. Návštěvníci si svítili primitivními karbidovými lampami, u nichž hrozilo přiotrávení plynem (odtud pochází rčení, že někomu „kape na karbid“). Definitivního zpřístupnění se jeskyně dočkala v 50. letech 20. století. Tehdy v některých chodbách jeskyňáři prohloubili podlahu. Některé nápisy na stěnách, původně malované snad vkleče, dnes vypadají, jako by je vytvořili obři s rukama u stropu.