Toxoplasma nás ovládá (3/5)

Připravil jsem si soubor deseti otázek, o kterých jsem si myslel, že bych na ně odpověděl jinak před nákazou a jinak po nákaze. Ptal jsem se třeba, jak rychle a jakým způsobem reaguje dotyčná osoba na okamžité nebezpečí, jestli se snadno lekne, jestli uskočí nebo naopak zůstane spíš klidná, pomalá či vůbec nereaguje. U sebe jsem si totiž všiml, že se poměrně málo lekám. Když se nade mnou ozve nějaký šramot, tak místo abych rychle uskočil, spíše se nejdřív podívám nad sebe. To by ostatně mohlo být výhodné z hlediska parazita, který se potřebuje dostat do žaludku kočkovité šelmy. Tyto šelmy obvykle útočí ze zálohy a využívají přitom momentu překvapení – když kořist zareaguje dostatečně rychle, obvykle dravec skončí s prázdným žaludkem.

Řada otázek působila dosti zvláštně a kdyby byly položeny samostatně, asi by se pacientka podivovala, na co se jí to vlastně ptáme. Proto jsem usoudil, že bude rozumnější, když je zamíchám mezi větší množství otázek, nejlépe nějakého standardního psychologického dotazníku. Zvolil jsem úplně náhodou Cattellův šestnácti faktorový osobnostní dotazník, zamíchal mezi jeho asi 180 otázek svých deset a takto upravený jsem ho potom vnucoval ženám, které přišly na vyšetření. Brzy se ukázalo, že tahle metoda příliš nefunguje, jen velmi malá část z nich byla ochotna strávit dotazníkem celou hodinu. Takže jsem se raději zaměřil na své kolegy. Každé úterý jsem obíhal Přírodovědeckou fakultu a přemlouval zaměstnance a pak také studenty, aby se nechali otestovat, jestli nemají toxoplasmu. Během půl roku jsem takto shromáždil data asi od dvou set osob.

Cattellův osobnostní dotazník zkoumá především šestnáct psychologických faktorů. Například společenskost, vřelost, psychickou vyzrálost, dominanci, inteligenci. Předpokládal jsem, že žádný z těchto velkých faktorů nebude s toxoplasmou souviset, ale některá z jeho otázek by souviset mohla. Mohla by se třeba ptát na něco podobného nebo na něco, co mne samotného nenapadlo, ale co by také mohlo souviset s infekcí.

K mému radostnému překvapení byla dotazníková studie úspěšná, ovšem poněkud jinak než jsem původně očekával. U některých otázek z mého souboru, a o ty mi šlo hlavně, skutečně existovaly rozdíly v odpovědích infikovaných a neinfikovaných osob, i když tyto rozdíly nebyly moc statisticky významné. Ovšem mnohem zajímavější byly výsledky týkající se onoho psychologického dotazníku, který jsem původně do studie zařadil pouze pro odvedení pozornosti pokusných osob od účelu studie. Z oněch šestnácti psychologických faktorů vyšlo u nenakažených mužů několik faktorů jinak než u mužů nakažených. U žen byly rozdíly v těchto faktorech také, ale spíše v opačném směru.

Psychologické faktory, ve kterých se lišili nakažení a nenakažení muži, to byla jednak podezřívavost (nakažení muži byli podezřívavější) a dále tak zvaná síla superega. Tento faktor říká, jak moc jsou lidé ochotni respektovat společenské normy či jak moc jim vadí porušovat obecně sdílené normy chování v okamžiku, kdy usoudí, že se jedná o normy hloupé či nesmyslné. Jestliže je tedy například přechod pro chodce těsně za zatáčkou (jako je tomu ve Viničné ulici, kterou chodím každý den na fakultu), toxoplasma pozitivní muž raději přejde ulici až o osmdesát metrů dál, v místě, kde dobře vidí na obě strany. Nakažení muži měli výrazně nižší sílu superega než nenakažení muži. Takže lze říci, že moji toxoplasmou nakažení kolegové a studenti byli podezřívavější a neradi respektovali společenské normy (tedy, jak již bylo uvedeno, ne vždy přecházeli ulici v místě vyznačeného přechodu pro chodce). Toxoplasmóza u mužů také poněkud snížila faktor A, tedy afektothymii. To znamená, že byli méně společenští a vřelí. Stejně tak byla do určité míry negativně ovlivněna schopnost nakažených mužů dodržovat vlastní zásady (například schopnost dodržet novoroční předsevzetí nebo dostát svým závazkům), tedy faktor sebekontroly, označovaný Q3.

Naopak nakažené ženy měly velmi mírně zvýšenou ochotu respektovat společenské normy a zároveň byly vřelejší, otevřenější a společenštější, přičemž také vykazovaly ve srovnání s nenakaženými mírně zvýšenou inteligenci.

Se svými výsledky jsem samozřejmě radostně vystoupil na konferenci českých a slovenských protozoologů − tedy těch, kteří se specializují na prvoky − a jak se dalo očekávat, vzbudil jsem tam zasloužený rozruch. Tím chci říci, že to bylo pro většinu zúčastněných vítané zpestření jinak dosti nudného programu; že by našim výsledkům tehdy někdo věřil, o tom dosti silně pochybuji. Já jsem si v tu dobu také nebyl jist, co vlastně naše výsledky znamenají. Kdybych prokázal jednoznačné rozdíly mezi nakaženými a nenakaženými u některých z mých deseti otázek, řekl bych, ano je to jasné, potvrdil jsem si svoji hypotézu, toxoplasma nejspíš manipuluje chováním svého hostitele. Ale co má co dělat podezřívavost nebo síla superega s toxoplasmózou, to jsem nevěděl.

Jak rozhodnout co je příčinou a co důsledkem, nebylo vůbec jednoduché vymyslet. Naštěstí jedna z laboratoří, se kterou jsme na katedře parazitologie úzce spolupracovali, byla diagnostická laboratoř hygienické stanice, ve které existovala rozsáhlá databáze osob, které někdy v minulosti prodělaly akutní toxoplasmózu. Její pracovníci mi pomohli rozeslat asi pět set dopisů bývalým pacientům. V první vlně jsem dotazník posílal mužům, kteří tam byli testováni na akutní toxoplasmózu v posledních dvanácti letech a kteří vyšli v těchto testech jako nakažení. Předpokládal jsem, že kdyby toxoplasma skutečně měnila chování těchto osob, měly by se změny v psychice po infekci časem prohlubovat. Síla superega, vyzrálost osobnosti, sebekontrola a možná i společenskost či vřelost by tak měla být u dávno nakažených mužů nižší a naopak podezřívavost by měla být vyšší u mužů, kteří se nakazili teprve nedávno. Dotazník jsme posílali jen těm, u kterých jsme věděli, kdy prodělali nákazu. To se dá naštěstí poznat, protože v tu dobu mají v krvi určitý typ protilátek, který asi do půl roku od nákazy vymizí.

Analýza dat ukázala, že dva z Cattellových faktorů - konkrétně faktor síla superega a sebekontrola - se s dobou od nákazy skutečně snižovaly. Takže závěr, který jsem si na základě této studie udělal, byl takový, že toxoplasma mění chování osob a nikoliv, že by chování osob zvyšovalo pravděpodobnost nákazy toxoplasmou.