Vzpomínka na Oldřicha Ungera, prvního redaktora Meteoru

Oldřicha Ungera slýchali posluchači v prvním desetiletí vysílání Meteoru, to znamená v letech 1963-1973. Do pražského rozhlasu ale nastoupil už od 1. ledna roku 1962 poté, co vyhrál v konkurzu na místo redaktora vědy a techniky pro mládež. Vedoucí redakce Josef Kleibl tehdy hledal náhradu za redaktorku, která koncem roku 1961 narychlo odešla.

„Olda se vyznal z toho, že má rád přírodu. Ale nejenom že ji má rád, ale že je pro něj důležitým prostorem k pobývání, k sledování, k radosti, k zážitkům. Natáčel dokonce ptačí hlasy, s tím začal. V mé představě byl jeden pořad hodně o živé přírodě,“ vzpomíná Josef Kleibl na to, jak spřádal první plány na Meteor. Oldřich Unger byl proto ideálním kandidátem.

V pátek 27. září 1963 ve 14:30 odpoledne zazněl na stanici Praha první Meteor a v něm reportáž Horolezci v podzemí, natočená v Chýnovské jeskyni. Za zmínku stojí, že Meteor vysílal reportáže z jeskyní i v době, kdy Oldřich Unger navždy odešel.

Reportér (od) přírody

Ještě v roce 1963 se Oldřich Unger vypravil také do ondřejovské hvězdárny Astronomického ústavu Akademie věd natáčet o stavbě nového dvoumetrového dalekohledu. Na jeho otázky odpovídal Jiří Grygar, který patří k hostům Meteoru dodnes.

„Pochopitelně jsem měl v té době návštěv novinářů víc. Oldřich Unger mi ale ihned imponoval tím, že byl velmi dobře připraven, kladl rozumné otázky, poslouchal, co říkám jako odpovědi a podle toho pokračoval rozhovor,“ říká Jiří Grygar. Dodává, že ho tehdy Unger navštívil s velkým magnetofonem na rameni a poměrně rozměrným mikrofonem.

S takovou technikou bylo jistě dobrodružné natáčet v divoké přírodě. Oldřicha Ungera právě takový koníček přivedl do rozhlasu. „Snažím se volně žijící živočichy přelstít. Uplatňuji důvtip proti plachosti zvířat a doufám, že ulovím jejich hlasy jako vytouženou trofej,“ svěřil se jednou v pořadu, který zůstal zaznamenán v rozhlasovém archivu.

Mezi vědou a humorem
Meteor však nebyl jediným pořadem, v němž Oldřich Unger uplatnil své reportérské a popularizační schopnosti a svůj typický hlasový projev. Zřejmě díky společnému druhu smyslu pro humor se seznámil s redaktory armádní redakce Zdeňkem Svěrákem, Jiřím Šebánkem, Miloněm Čepelkou a dalšími. Ve fiktivní Vinárně U Pavouka pak propůjčil svůj hlas postavě inženýra Artuše Leflera, odborníka na všechno.

„Oldovi jste dali téma a řekli jste, jak si to představujete. On věděl, že tam není žádoucí dělat komiku, ale říct to tak, jak odborníci v rozhlase hovoří. On nám třeba řekl tímto suchým způsobem, jak sedací telefonní budka pomáhá od front před budkami, kde se stojí, protože se tam lidé vykecávají. Tady v té sedací jsou bodce, které po třech minutách rozhovoru člověka do zadku upozorní, že by měl ukončit hovor,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.

„On byl první, kdo nám dal práci v době, kdy jsme v začátku normalizace měli rozhlas téměř zakázán. Přišel s ptačí houpačkou Šest na bidýlku, to byl asi jeho nápad,“ pokračuje Miloň Čepelka zmínkou o ptačí hitparádě na vlnách Meteoru, „my jsme pracovali s jeho zvukovými záznamy, když jsme se Zdeňkem Svěrákem tuhle legraci vytvářeli. A potom jsem směl díky němu tajně pro rozhlas a pro Meteor speciálně psát dál.“

Cimrmanolog, který o všem hovořil vážně

Oldřich Unger patřil k zakládajícím členům Divadla Járy Cimrmana a jeho osobnost je v postavě zapomenutého vynálezce jasně patrná. V reálném světě natřel Unger nabílo střechu své Škody 1202 Station, aby mu v ní nebylo horko během čekání na zajímavý zvukový úlovek. Poutavě o tom vyprávěl. V roli Artuše Leflera ve Vinárně U Pavouka potom vymýšlel mnohem absurdnější věci. Například vysvětlil, jak Jára Cimrman díky havanským doutníkům objevil, že začouzené sklíčko chrání zrak při pozorování jasných objektů blízkohledem.

Oldřich Unger a Zdeněk Svěrák v představení Divadla Járy Cimrmana|foto: archiv Divadla J. Cimrmana, E. Vondráčková

„Byl přesvědčivý v rádiu. Ale nejenom přesvědčivý, on jasně dával najevo, že to, o čem mluví, ho silně zajímá, že tomu věří, ba že je tím nadšen,“ vypráví Jiří Grygar, tehdy pravidelný posluchač Vinárny, „to byla přesně poloha, která byla potřeba do té mystifikace. Aby posluchači uvěřili, že všechny ty hlouposti, často až nesmysly, ten člověk bere vážně a chce je s nadšením předat dál. To uměl jednak ve Vinárně U Pavouka a jednak potom i na jevišti.“

Dráha Oldřicha Ungera však poněkud připomínala Ikarův let a pád. 14. května 1973 byl z rozhlasu propuštěn. Oficiální záminkou bylo jeho spoluautorství článku v Literárních novinách o soudci z 50. let, pravým důvodem však byl jeho nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky. Skončil i v divadle. „Končím, protože bych vám udělal akorát průšvih,“ cituje Miloň Čepelka.

Proč se nevrátil?

A skutečně. V roce 1978 Ungerovi podepsali Chartu 77 a požádali o vystěhovalecký pas. V srpnu 1979 rodina emigrovala přes Rakousko do Spojených států amerických. Usadili se nakonec v Kalifornii. V rozhlase po něm zůstala skříň s materiály na magnetofonových páskách. Na jednom z nich byla přišpendlená cedulka „Velký Tisý. Dokončit příště.“ Josef Kleibl ji po dlouhá léta opatroval. Věřil, že se Oldřich Unger bude moci někdy vrátit a vymýšlel, jak ho přivítá. Bohužel se tak nikdy nestalo.

Miloň Čepelka se domnívá, že důvodem mohla být jeho citlivá povaha. „Myslím si, že by to pro něj bylo další trauma – návrat sem s vědomím, že se stejně musí zase vrátit do Ameriky. Domov měl už vybudován tam a tady zázemí žádné. To by nesl velmi těžce.“

Jasné je alespoň to, že na Meteor nikdy nezanevřel. I když už byl vážně nemocen, v roce 2013 se prostřednictvím videotelefonního spojení zúčastnil slavnosti k padesátému výročí pořadu. I jeho poslední dopis redakci zněl pozitivně.