Zavři oči, brouku!
Kdyby se sestavovaly žebříčky nepopulárních živočichů, v českých luzích a hájích by nepochybně jednu z předních pozic obsadil lýkožrout smrkový.
V rodině scolytidae (kůrovcovitých) je sice hned několik desítek druhů, ale tento brouk je mezi nimi – alespoň v očích některých lidí – jednoznačnou černou ovcí. V dospělosti maximálně 5,5 mm veliký nenápadný, černohnědý, lesklý brouček se světle žlutými chloupky totiž člověku konkuruje v zájmu o stromy. Co naplat, že dělá jen to, co se naučil miliony let předtím, než první předek člověka na strom vylezl? Kůrovcem napadené stromy hynou a tak je třeba postupovat s razancí paní Štubové z filmu „Pane, vy jste vdova“ a milého brouka vyhnat z míst, která zajímají nás, lidské pokolení. Správné? Nesprávné? Následující text to nehodnotí. Přináší zkušenosti z bavorské strany Šumavy, kde v říjnu 1970 vznikl Národní park Bavorský les.
Tehdy to byl první Národní park v Německu, rozkládající se na ploše 130 km2. Pro naše vyprávění je ale podstatným datum 1. ledna 1983, kdy bylo 6800 hektarů souvislé plochy horských smrčin v okolí Luzného (Lusen, 1 373 m n.m.) zařazeno jako „rezervát“ do přísně střežené zóny, ve které se nadále nesmí těžit. Jenomže několik měsíců nato přišla mohutná vichřice. Zůstaly po ní polomy, ideální hodovní místo pro lýkožrouta, který svou příležitost okamžitě objevil a do poničených stromů se pustil.
Místo, kde Meteor natáčel reportáž (Zvětšit mapu)
Může se kůrovec zastavit sám?
„Všichni měli strach, že by mohl sežrat celou oblast rezervací,“ vypráví Pavel Štorch z Národního parku Bavorský les. „Jenomže koncem osmdesátých let přišly poměrně studené zimy a kůrovec se z nějakého důvodu zastavil. Z této doby také pocházejí mýty, které se často šíří mezi přírodovědci, že se kůrovec často zastaví sám od sebe. To se může stát, ale nestává se to moc často. Spíše se stává, že když se zastaví, je to jakési nadechnutí před konečným útokem. Ten tu začal roku 1993 a skončil zhruba roku 2008,“ dodává Štorch a stoupá vzhůru, k oblasti, která je jádrem kůrovcem napadené bezzásahové části Bavorského lesa, ve které za těch zmíněných patnáct let stačil kůrovec zdecimovat smrky na ploše 6000 hektarů.
Přicházíme na místo, kde k obloze trčí suché pahýly někdejšího horského smrkového lesa. Pod nimi je zem pokryta mladými smrky, kterých je tu ohromné množství. „Kdybychom byli o dvě stě metrů níž,“ vysvětluje Štorch, „tak by při množství buku ve starém porostu, jaké je tady, byly mladé stromky u země z drtivé většiny buky. Tady je vidět, že i když je tu dospělých buků dost, na zemi jasně dominuje smrk. To znamená, že jsme v podmínkách, které začínají být srovnatelné s tajgou, s polohami středního Švédska, kde je buk na hraně svého maxima.“
Dvojí role kůrovce
„Kůrovec má v oblasti tohoto horského smíšeného lesa dvojitý význam,“ vysvětluje Jörg Müller, hlavní vědecký pracovník Národního parku bavorský les. „První, nepřímý význam je dán tím, že jím způsobené odumření stromů vede k tomu, že koruny suchých stromů propouštějí daleko více světla, čímž jsou zvýhodněny všechny světlomilné druhy. Druhým významem je, že díky němu v lese vznikají struktury, které tam běžně nejsou, jako je mrtvé stojící dřevo, mrtvé ležící dřevo a tak dále.“
S Müllerovým příchodem národní park do oblasti zve významné vědce z celého světa. Začala se rodit série špičkových vědeckých prací, které postupně mapují vliv kůrovcové kalamity na změny složení fauny a flóry.
„Především se tu zcela jasně ukázalo, že horské smrkové lesy se po plošném kůrovcovém napadení, opravdu bez jakéhokoliv přičinění člověka, dokáží obnovit. Tomu už dnes na základě našich výsledků věří skutečně i ti nejkonzervativnější němečtí lesníci. Druhou věcí, kterou národní park ukázal je, že pro přírodu často to, co člověk vnímá jako katastrofu, je ve skutečnosti pravý opak katastrofy. Je to to nejlepší, co se může stát.
Druhů, které mají prospěch z toho, co se vytvořilo kůrovcovou kalamitou, je dvakrát více, než těch, které taková situace znevýhodňuje.
Samozřejmě jsou i druhy, které potřebují velmi tmavé lesy. Takové pralesovité, s hustými korunami. Ale ty druhy, které potřebují středně světlé lesy, které neustále produkuje lesní hospodářství tím, že v lesích těží, tak takových druhů je naprosto nejméně.
Je zapotřebí rozlišovat. Například organismy, které žijí v půdě, o těch se dá říci, že to to téměř vůbec nezpozorovaly. Nejezdily tam totiž žádné traktory, které by půdu rozryly těžbou a taháním stromů, prakticky nic se jim nestalo a nezměnilo se v prostředí, v němž se vyskytují. Naproti tomu druhy, které žijí v korunách stromů, jako jsou některé druhy sýkorek, patřících k nejhojnějším ptákům národního parku Bavorský les, jejich počty se výrazně snížily, protože zmizely tmavé koruny, ve kterých byly zvyklé žít,“ dodává Jörg Müller.
Zmlazení je nepřehlédnutelné
Hlavním Müllerovým spolupracovníkem je Marco Heurich. Klidný muž s ostře řezanou tváří, který je odborníkem parku na lesnictví. Říká: „Je to nesmírně zajímavý příběh, protože když v Bavorském lese začalo plošné odumírání lesů, dostali lesníci nesmírný strach. Vždycky totiž řešili takový problém: co s těmi lesy na vrcholcích vůbec dělat, aby se zmladily. Zkoušeli naprosto všechno – zkoušeli těžit jen jednotlivé stromy, zkoušeli těžit pomocí jakýchsi menších kotlíků, zkoušeli půdu naorávat, zkoušeli hnojit, a nic nevycházelo. Les se nezmlazoval.
A pak vlastně došlo k šoku, kdy místní lesy začal žrát kůrovec, a naprosto extrémní byl jeden rok, kdy v okolí Luzného odumřely lesy na souvislé ploše 800 hektarů. A všichni tehdy vykřikovali, že toto už se nikdy neobnoví!
Správa parku tehdy vytvořila systém pravidelného pozorování na trvalých výzkumných plochách v pravidelném rozestupu. To proto, abychom byli schopni pozorovat co se tam vlastně děje. A přistupovalo se k tomu s předpokladem: pokud by v takto postiženém lese skutečně nic mladého nerostlo, začneme tam sázet.
A to, co jsme tam pozorovali, to všechny neuvěřitelně překvapilo. Když to byl ještě nenapadený les, pozorovali jsme tam maximálně 900 mladých stromků na hektar. A po té kůrovcové kalamitě se to dostalo až na dnešní hodnotu vysoce nad 4000 stromků, které tam teď rostou.
Rozhodně se ale nedá říct, že to co tam dnes odrůstá, je les, který bude vypadat jinak než ten, který tam byl předtím, protože v tom, co tam dnes roste, je 90% smrku, asi 7% jeřábu a zbytek jsou přimíšené lesy. Takže možná se trochu změní podoba lesa, ale rozhodně se nezmění dominující dřevina – tedy smrk. A to všechno se tam děje bez toho, abychom tam cokoliv sázeli,“ dodává Heurich a Müller doplňuje:
„Naše výzkumy ukazují, že ve vyšších polohách Šumavy jde o nesmírně starý proces, protože pokud k takovémuto prudkému prosvětlení na základě kůrovcového žíru dojde, v prvé řadě z toho mají prospěch druhy, které jsou vázány na smrk. Pokud jde o malé dorůstající stromky, tak z této situace mají ze všech druhů opět největší prospěch malé smrky. Tato situace se pravděpodobně zopakovala už několikrát v historii a nám se zdá, že jediný, kdo s tím má problém, jsme asi opravdu my, lidé, které to překvapuje. Naše výsledky ale jasně ukazují, že jak z hlediska samotného smrku, tak druhů, které jsou na smrkové lesy vázány, to vůbec žádný problém není.“
Podpora druhového bohatství
Výzkumy v národním parku Bavorský les se proto zabývají také tím, jak i v obhospodařovaných lesích vytvořit prostředí, ve kterém se daří lesnické výrobě a současně na rozkládajícím se dřevu závislým živočichům a rostlinám.
„Tady bych se zastavil u této veliké hromady dřeva. Vidíte, že je plná velmi silných kmenů, ale nejen jich,“ ukazuje mi Jörg Miller jeden z výzkumných projektů, zaměřených na to, jakou úlohu v lese hraje mrtvé dřevo, které se v něm nerušeně rozkládá. „Je to veliká hromada dřeva i proto, že tu jsou větve, které nemají tak silný průměr. A my teď víme, že takovéto veliké hromady dřeva jsou bohatší na množství živočišných a rostlinných druhů. Nevíme ale, co je pro tuto druhovou bohatost určující, zdali je to pouze to silné dřevo nebo pouze to tenké, případně jejich kombinace. Proto jsme začali s výzkumným projektem, kdy v zásahových oblastech parku vytváříme takovéto umělé hromady dřeva. Některé z nich se skládají pouze z velmi silných kmenů, jiné pouze z velmi tenkých a některé to kombinují, abychom byli schopni najít ony určující faktory,“ dodává vědec.
Praktické využití výzkumů
Tento výzkum má zcela praktické pozadí. Vědci už dříve zjistili, že i v zásahových oblastech je třeba nechat na jednom hektaru lesa mezi 20 až 65 krychlovými metry dřeva. Výzkum právě probíhá a má ve výsledku těžařům ukázat, jaké dřevo musejí v oblasti nechat, aby to podpořilo druhovou rozmanitost v oblasti.
„My jsme jim zatím byli – na základě našich výzkumů – schopni dávat jen obecná doporučení: měli byste nechávat 20-50 kubíků dřeva. Jenomže to je docela veliký rozdíl. A když jenom 20 (k čemuž většina tíhne), tak by bylo dobré jim alespoň říct, jestli stačí jenom větve, nebo by tam měly být i nějaké silnější kusy,“ říká Jörg Miller, podle kterého je to důležité i pro běžné lesy. Výzkumy totiž ukazují, že celá čtvrtina všech lesních živočišných a rostlinných druhů v celé Evropě je závislá na rozkládající se dřevní hmotě. „Také pro ně bylo odumření 6000 hektarů smrků v Národním parku Bavorský les požehnáním,“ podotýká vědec a pokračuje:
„Pro ně opravdu to, co se v národním parku stalo, vedlo k jejich záchraně nebo k zásadnímu rozšíření i když byly velmi ohrožené. To je případ jedné houby, která se původně vyskytovala pouze tady, v pralese Mittelsteig Hütte a na Boubíně a dnes se v prostoru mezi těmito dvěma rezervacemi vyskytuje téměř všude.“
Příroda pracuje zdarma
Když se procházíte po horských plošinách Bavorského lesa a vidíte všude kolem sebe to množství semanáčků, které už za posledních 17 let nabraly sílu, neujde vám jeden malý postřeh. Tady téměř třicet let nikdo nezasadil ani jednu sazeničku. Nikdo tu neutratil ani fenig či euro-cent na vysazení nového stromku. A přesto se vzhůru k nebi začíná vzpínat nový porost, který se za pár let stane lesem.
V zásadě se všechno točí kolem otázky „co se děje v přírodě po něčem, jako je přírodní katastrofa, nějaký takový rušivý vliv“. Ať už je to veliký polom, nebo kůrovec. Jaký to má vliv na jednotlivé součásti přírody, jako jsou rys, jelen, včela, různé další druhy hmyzu atd. Ale také jaký je vliv na pitnou vodu v podzemí, na režim záplav atp.
„Nejprve tedy zkoumáme co jsme tady v národním parku schopni se dozvědět o přírodě a poté hledáme, co se z toho můžeme naučit pro obhospodařování zbytku krajiny,“ vysvětluje zdejší filosofii Jörg Miller. „Teprve srovnáním našich výsledků se spolupracujícími národními parky z celé Evropy můžeme dojít k závěrům, které mají velkoplošnou platnost a které nám mohou, v určitém smyslu, otevřít oči. Když tedy své několikaleté zkušenosti v národním parku shrnu, tak největší význam národního parku je podle mně v tom, že jde o učebnici pro společnost, která zapomněla co to je příroda.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
