Žerou krkavci lidské maso?

3. únor 2018

Krkavčí křik u domu, smrt v rodině, říkávalo se v dobách, kdy hejna krkavců ožírala padlé v bitvách a slétávala se u šibenic. Statní černí ptáci vydávající zvučné krrr v našich krajích vyhynuli už v polovině 19. století, je tomu ale přesně 50 let, co u nás znovu zahnízdili. Můžou nám být nebezpeční?


Příspěvky Meteoru 3. 2. 2018
01:14 Energie budoucnosti překoná uhlí
14:57 První australopiték
19:04 Krkavci a lidské maso
29:30 Vděčíme za rosničky dinosaurům?
34:55 Mateřské mléko jako superpotravina
45:36 Ptačí žháři řádí v Austrálii.

V popisu krkavců z roku 1463 se píše: „Krkavec neboli koba je černý pták, podobný huse; živí se masem oběšenců kolem velkých šibenic nebo mrtvolami padlých v bitvách, velmi dychtivě se krmí lidskými mrtvolami nebo mršinami dobytka. Je-li ochočen, okrade sousedy o mnoho věcí, takže někdy obohatí člověka, který se o něj stará.“

Pověst krkavců skutečně nebyla dobrá. A oprávněně. Krkavci se opravdu slétávali na šibeniční vrchy a bitevní pole. Oklovávali zejména měkké tkáně oběšenců a padlých – rty, víčka a mimické svaly. Jinak se ale živili (a dodnes živí) převážně zbytky zvířat po mysliveckých lovech. Konflikt s myslivci byl také tím, na co krkavci doplatili, a načas tak úplně zmizeli z našeho území.

„Za krkavce se vyplácelo takzvané zástřelné, z účetních položek dochovaných v archivech víme, že třeba na třeboňském panství myslivci kolem roku 1700 lovili zhruba 50 krkavců do roka. O sto let později už ale jen jeden až dva kusy,“ uvádí v Meteoru zoolog Jan Andreska.

Hukvaldy, kraj Lišky Bystroušky a krkavců

Příčinou snižování počtu ulovených krkavců ale nebylo to, že by si je lidé zamilovali. Naopak. V 19. století se začal v masové míře používat k trávení predátorů – lišek, vlků a podobně – jed strichnin. Krkavci ožírali otrávenou kořist, a to se jim stalo osudným. V polovině 19. století už na našem území téměř vůbec nežili. Výjimkou byla obora Hukvaldy, kde hnízdilo posledních pár přeživších. Ani tam se ale neudrželi.

Čtěte také

Následovalo dalších asi 120 let, kdy několik generací lidí krkavce vůbec nemohlo poznat. Počátkem 20. století přežívaly dva páry krkavců kdesi na východním Slovensku a teprve v roce 1948 dostali zákonnou ochranu. U nás – opět na Hukvaldsku – se znovu poprvé krkavci objevili v roce 1968, tedy přesně před 50 lety.

Krkavci v české krajině

Dnes se s krkavcem, zejména s jeho hlasovým projevem, můžeme potkat na mnoha místech České republiky. „Spatřit je můžeme v létě, o prázdninách, většinou celou jejich rodinu, rodičovský pár a s nimi tři až pět mláďat, jak letí krajinou. Pátrají po potravě a pokrývají tak docela široký pás. Přitom si neustále povídají, vydávají zvuk krrr, který na rozdíl od vran a havranů neobsahuje hlásku a. S jinými krkavcovitými je tak není možné si splést, jsou navíc mnohem větší,“ popisuje Andreska.

Čtěte také

V dnešní době u nás hnízdí několik tisíc párů a stále jich přibývá, protože jsou chráněni zákonem. „Dříve jsem na ně byl zvyklý jen z Jeseníků a Šumavy, ale dnes je běžné je vidět i u Hluboké, v Českém krase a dokonce v Praze, například na skalách u zoologické zahrady,“ dodává Andreska.

Jak si krkavci zlepšili renomé

Krkavci už navíc rozhodně nemají tak strašnou pověst, jako měli v minulosti, v dobách šibenic a velkých bitev. Dnes by se (naštěstí) z lidských mršin povalujících se po polích mnoho nenajedli, takže se orientují na jinou potravu. Lidé se je dokonce oblíbili pro jejich inteligenci a schopnost napodobovat různé zvuky.

„Inteligence krkavců souvisí s jejich nutností komunikace při hledání potravy a s obhospodařováním velkého okrsku. Musejí se spolu efektivně domluvit. Víme, že jakmile mezi zvířaty funguje komunikace, tak se rozvíjí i paměť a dovedné sociální chování. Jsou popsány případy, jak si krkavci hrají, houpají se na houpačkách, kloužou se po dunách písku a podobně,“ uzavírá zoolog Jan Andreska.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.

autoři: Petr Sobotka , Leona Matušková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.