Kde najdete českou poušť?

Národní park Great Sand Dunes, ColoradoFoto: David Uličný

Přesnou kopii prostředí, jaké existovalo před 210 miliony let na místě východočeského lomu U Devíti křížů, nalézt nejde. Dnešní globální klima je značně odlišné a každý kus zemského povrchu má nějaké unikátní rysy.

Existují však podobná místa, a to v polopouštním prostředí (nebo aspoň v místě s výrazným obdobím sucha během roku), kudy protéká řeka a v jejím sousedství se nachází pole větrem navátých dun. Během roku se střídají výrazně odlišné až opačné směry větru a v období dešťů, doprovázeném povodněmi, dochází k záplavám dunového pole. Na většině kontinentů je dnes takových míst dost. 

1. Tektonický příkop s dunovým polem
 

Dunové pole Great Sand Dunes (Velké písečné duny) v Coloradu vzniklo v údolí San Luis, jež je součástí dlouhého úzkého údolí Rio Grande, nazývané San Juan Graben. Zdrojem písku pro duny jsou zřejmě starší sedimenty Rio Grande a jeho přítoků. Okraj dunového pole obtéká potok Medano Creek a u něj, v okrajové části dunového pole, vidíme díky zelené vegetaci místa s vysokou hladinou podzemní vody - vlhké mezidunové plošiny. Protilehlá strana příkopu San Juan je nezřetelně vidět při horizontu, tok řeky Rio Grande podél osy příkopu je v oparu. 

Pokud se na chvíli vrátíme o cca 210 milionů let zpátky, do triasu, kdy vznikal pískovec těžený dnes v lomu U Devíti křížů, musíme konstatovat, že dnes nevíme, jak byla zdejší oblast původně veliká. Charakter dochovaných usazeninových struktur ale ukazuje na výšku dun od 1 do 3 metrů, odpovídající nejmenším dunám na snímku z Colorada. Klimatické podmínky před více než 200 miliony let byly nepochybně celkově podstatně sušší a vegetaci lze předpokládat jen v blízkosti říčních koryt. Východní část podkrkonošské pánve a vnitrosudetská pánev byly tehdy příkopy, které se v hlavních rysech pravděpodobně podobaly příkopovým strukturám údolí Rio Grande nebo příkopům podstatně sušší oblasti Basin and Range v Nevadě či západním Utahu. Duny v národním parku Great Sand Dunes rovněž prodělávají pravidelné změny převládajících větrů během roku. 

Ostrov Padre v Texasu - na snímku je vidět vlhká mezidunová plošina, kde je hladina podzemní vody při povrchuFoto: Gary Kocurek, University of Texas at Austin

2. Dunové pole, které každý rok vstane z mrtvých
 

Ostrov Padre je bariérový ostrov v Mexickém zálivu u pobřeží Texasu. Přestože se vůbec nepodobá vnitrozemskému prostředí našeho triasového údolí, poskytuje velmi dobrý příklad vzniku a zániku dunových polí v důsledku sezonních změn počasí. Dunová pole na vnitřní straně ostrova, přiléhající k laguně Madre, jsou vlastně do značné míry lidský výtvor, protože vznikla na začátku 20. století po zničení značné části vegetace na ostrově (hlavně vypasení kozami ve spojení s delším obdobím sucha). Zdejší větrem naváté duny jsou vystaveny výrazně sezónnímu podnebí, které je celkově mírné, ale střídají se v něm období dešťů (podzim a zima) a sucha (duben – léto). Letní větry jsou velmi pravidelné, vanou od jihovýchodu, zatímco převážně severovýchodní zimní větry spojené se studenými frontami přinášejí déšť. 

Zimní období v Padre Island, TexasFoto: Gary Kocurek, University of Texas at Austin

V zimě je dunové pole téměř zničeno, většina povrchu je vlhká či zaplavená. Jarní a letní obnova dun kulminuje v srpnu. Tyto pravidelné cykly mohou sloužit jako analogie k procesům v dunovém poli lokality U Devíti křížů, kde střídání monzunových proudění vedlo rovněž k opakovanému střídání směrů větru a k náhlé záplavě dunového pole. Zatímco v letním období jsou duny na ostrově Padre „dobře živené“ pískem z vysychajících písečných plošin, zimní frontální systémy vedou k zastavení a postupné destrukci dun jednak zaplavením dunového pole, jednak obrácením směru větru. 

3. Poušť, která se stává jezerem 

Poušť Sechura na pacifickém pobřeží PeruFoto: Michal Rajchl, Česká geologická služba

Poušť Sechura na pacifickém pobřeží Peru je jedním z nejsušších míst na naší planetě. Během klimatické oscilace El Niňo / ENSO ale v Pacifiku dochází k mimořádným záplavám v povodích přilehlých řek, takže např. v roce 1998 zde vzniklo druhé největší jezero v Peru. El Niňo má nepravidelnou periodicitu 3-8 let, nejedná se tedy o pravidelné sezonní záplavy jako v našem triasu. Jde nicméně o impozantní příklad zaplavovaného pouštního prostředí.