1968
Pavel Kosatík
Třetí z autorských imaginací inspirovaných českými dějinami.
Gramofon zapraská a Milan Chladil v superkantiléně začne zpívat Krásné je žít. Tato píseň plus dva dychtivé hlasy, mužský a ženský, nám napovědí, že jsme v hnízdečku lásky.
Žena: Miluješ mě, broučku?
Muž: Jen tebe, pusinko.
Žena: A miluješ mě i tady?
Muž: Jasně. A taky tady a tady a tady a tady.
Milostné vzdechy přecházejí v nesentimentální rytmické ruchy.
Do toho zničehonic rány na dveře. Ti dva se leknou. Šepoty jsou dál vzrušené, ale teď úplně jinak. Mohutným rycnutím deska dohraje, asi do gramofonu kopli, jak skákali z postele.
Žena: Co je?
Muž: Panebože! Žena!
Žena: Ty jsi ženatej?
Muž: (vyhrkne nehrdinsky; je bez sebe) No jo!
Žena: (zlověstně) Ty…
Muž: Co budeme dělat?
Žena: Co TY budeš dělat?
Muž: Neblázni, ty ji neznáš…
Nové rány na dveře je vytrhnou z přemýšlení. Nové vzrušené šepoty.
Žena: (věcně) Tvá žena chodí po Praze ve tři hodiny ráno?
Muž: (vědoucně) Ta je schopná všeho!
Žena: Co když jsou to policajti?
Muž: (zoufale, jako by mu šlo o život) Neotvírej! Povídám ti neotvírej!
Klika cvakla, dveře letí, panty zaskřípají.
Stará žena: (dýchavičným hlasem domovnice) Pane Dvořák, to je nadělení. Rusové! Před chvilkou to hlásilo rádio. Ruzyň je plná letadel! Tanky jedou do centra Prahy!
Žádná odpověď.
Stará žena: Je to strašný! Okupace. (pak jako by jí došlo, že se nesetkává s reakcí, kterou očekávala, zopakuje tázavěji) Je to… strašný…?
Bouchnou dveře, jak vypadla. Ti dva dál chvilku sedí v němém tichu.
Muž: (bez sebe radostí, začne se smát jako šílenec) Panebože, já mám štěstí! Jenom Rusové. Jenom Rusové!
Do jeho smíchu se zničehonic ozve nové, ještě mnohem důraznější zabušení na dveře.
Osoby a obsazení:
Muž: David Novotný
Žena: Lucie Štěpánková
Domovnice: Zdeňka Sajfertová
Autor: Pavel Kosatík
Režie: Aleš Vrzák
Dramaturgie: Zuzana Vojtíšková
Zvukový mistr: Tomáš Mikyška
Zvuková spolupráce: Filip Skuhrovec
Produkce: Radka Tučková
