František Šťastný

12. listopad 2007

Narodil se 12. listopadu 1927, tedy přesně před 80 lety, v Kochánkách nad Jizerou a v průběhu let se stal naším nejslavnějším a nejpopulárnějším motocyklovým závodníkem. Původně chtěl být letcem, ale ovlivnil jej jeho otec, který, jak sám Šťastný říkal, měl doma pořád nějaký křáp. Vyučil se v mladoboleslavské Škodovce a nejprve začínal s cyklistikou. V roce 1948 dokonce absolvoval Závod míru a už tehdy se projevila jeho nezdolná povaha. Ovšem po krátké cyklistické etapě si jej naplno získal motocykl.

V roce 1947 si pořídil svůj první motocykl DKW a po patřičných závodních úpravách nastoupil cestu, která jej v roce 1953 dovedla až do továrního týmu JAWA, kterému zůstal věrný po celý život, ačkoli v roce 1966 ho nechali na holičkách.

„Já jsem neměl řidičský průkaz. Neměl jsem prodělanou autoškolu, ale na motocyklu už jsem jezdil. Nebudu to napínat. Prostě jezdil jsem tyto závody bez řidičského průkazu 4 roky. Mnozí, když se to dozvěděli, nade mnou lámali ruce. Ale to se nedalo nic dělat. Můj první závod pro mne skončil dost neslavně, a sice pádem. Bylo to v Boru, kde jsem jezdil v juniorech ve 350kách na čtvrtém místě, a protože jsem chtěl bejt třetí, tak jsem si tam v jedný zatáčce poplet trošku řazení. Přilít jsem k nádraží, taková pravoúhlá zatáčka doleva, složím tam motocykl, bum a už jsem letěl. Prolít jsem plot a byl jsem na nádraží. Motocykl rozbitej, já trochu taky, ale pokračovat se na tom nedalo. Celou sezónu jsem jezdil na DKW, a když jsem nespad v sobotu v tréninku, tak jsem s sebou praštil v neděli při závodě, ale na hubě jsem byl pořád…“ vzpomínal svým obvyklým způsobem na rozhlasových vlnách František Šťastný.

Ne vždy to ovšem skončilo jenom odřeninami: „V roce 1957 jsem spadl v Rakousku při závodě do vrchu. Dostal jsem smyk na mokré vozovce, asi tak ve 120 km/h, a vletěl jsem, nikterak nesníženou rychlostí, do patníků. Chytil jsem ty patníky tři, jeden na žebra, jeden na nohu a na třetím jsem usnul. Pak jsem byl měsíc nemocnej, měl jsem natrženou ledvinu, přelámaný žebra, vyvlíknutou pravou nohu v kyčli a dole v kotníku. No ale pak už jsem zase závodil dál.“

Za svoji kariéru si František Šťastný při pádech přivodil 33 zlomenin, několikrát byl zraněn velmi těžce, ale vždy se vrátil na závodní trať: „Když jsem projížděl kolem depa, vystrčili na mne černou tabuli, na níž bylo napsáno, že na prvního ztrácím 50 vteřin. To bylo trochu hodně, tak jsem si říkal, že za to musim vzít, abych ho dohonil. Začal jsem závodit vopravdu fest, až dost nebezpečně. Před Prachovem, tam je takovej kopec, jsem předjel Srnu, kterej byl třetí, na Prachově jsem předjel druhýho Slavíčka a v tom samým kole jsem dojel Malinu, asi na 200 metrů.

Přiřítím se do Jičína, asi tak 200kilometrovou rychlostí, sklapnu takhle ten heft, ten plyn, přeřadím z šestky na pětku, a jak jsem tam dal tu pětku, tak prostě jako když mi někdo ukrad motocykl a já jsem z toho vypad. Čili asi tak ve 190 km/h jsem spad na zem a letěl jsem po zemi. Naštěstí jsem udělal jenom jeden kotrmelec, dopad jsem nějak tak na pravou půlku zadní části těla a letěl jsem nohy dopředu a kormidloval jsem to rukama. Letěl jsem vopravdu asi tak 200 metrů. Motocykl na tom byl hůř. Ten lítal zleva doprava a pucoval tam zahrádky, stromy a sloupy.

Když jsem konečně svůj dlouhý let zakončil tím, že mě to postavilo na nohy, protože jsem chytil pravou nohou vo chodník. Doběhl jsem k motocyklu a už jsem se na to zase sápal, jak za to honem vemu a pojedu za tím Malinou, tak se dívám a vona tam chyběla nádrž. Ptal jsem se vojáků, kteří dva ke mně přilítli, kde je, a oni, že ji tamhle nějakej pán nese. A už tam k nám běžel chlapík, kerej to nes jak malý dítě. Mezitím přišli další, jeden přines stupačku, jeden řadící páku a prostě jsem viděl, že na tom nepůjde jet dál. Tak jsem ty věci, ty drobnůstky, rozdal jako Mikuláš mezi lidi a vodešel jsem od motocyklu, když jsem ho předtím vopřel o strom.“

Ostatně ještě týž den, ale v jiné kubatuře… „Přes ten Prachov nahoru jsem závodil zuby nehty. Už tam jsem moh asi dvakrát spadnout, ale přece jen jsem to vždycky srovnal. Potom jsem se přihnal do obce Jinolice, kde jsem chvalně známý, protože před 5 lety jsem tam vpadl za podobných okolností při závodě do dvora jednoho domu, vobjel jsem tam kupku hnoje a prostě jsem se vrátil zpátky na trať a závodil jsem dál. A přesně v tomhle samým místě, je tam zatáčka kolem hospody, která se jede asi tak 110 km/h, bylo tam našlapaný bláto, jak lidi chodili přes trať, a já na něj najel. Dostal jsem jeden smyk, druhej smyk, už jsem se do těch vrat netrefil, spad jsem na návsi do toho bláta, asi tak ve stokilometrový rychlosti jsem se kutálel, a bim rovnou do zdi toho domu, kde jsem předtim byl na tom dvoře. Tam mě přivítali s jásotem, ne snad, že jsem spad, protože mi celkem nic nebylo. Uvařili mi kávu, já jsem s nimi trošku pokecal a pokračoval jsem do Jičína…“

František Šťastný absolvoval na 500 závodů z toho 200 vítězných. vyhrál celkem 17 velkých cen, 4× závod zařazený do mistrovství světa. V roce 1961 měl na dosah titul mistra světa, ale nakonec skončil ve třistapadesátkách druhý. Pětkrát skončil ve světovém šampionátu čtvrtý. Nesmazatelně se zapsal také do historie starého Masarykova okruhu, kde vyhrál celkem osm velkých cen. A byl také miláčkem britských fanoušků, kde v nejtěžším motocyklovém závodě světa Tourist trophy dojel dvakrát bronzový. Zemřel 8. dubna roku 2000 po dlouhodobém léčení na selhání srdce.

autor: pgj
Spustit audio