Napříč Sibiří se škodovkou: mongolský dotyk
Napříč Sibiří míří 10 Octavií Scout a v jedné z nich také náš člověk Petr Jansa. Na poslední etapu trasy z Moskvy do Vladivostoku vyrazil se svými parťáky včera a dnes vám poodhalí zákulisí takové cesty. 10 aut je 10 aut. Jak se taková kolona drží pohromadě? Vyjeďme nyní od jezera Bajkal do hlavního města Burjatské republiky Ulan-Ude.
Tak jdeme na to. Vyrážíme směr Ulan-Ude. Všechna auta jsou propojena vysílačkami. Nejprve tedy nezbytná kontrola a seřazení kolony...
A vyrážíme. Čeká nás "jen" 400 kilometrů, není třeba spěchat. Přesto projíždíme krajinou okolo stovky. Občas si zapředjíždíme pomalejší kamióny, občas někdo předjede nás, ale vždy smečka spolupracuje a vedoucí auto ostatní na hrozící nebezpečí upozorní.
Vysílačky ale neslouží k tomu, aby se kolona vyhnula problémům s policií. Naopak všechny kontroly, a takřka každodenní, což není divu při počtu ujetých kilometrů, proběhly bez problémů. Dozvíme se tedy třeba, co nás čeká.
Po třech hodinách nás konečně čeká zastávka na občerstvení. Mezi dveřmi nás vítají zvonky štěstí. A na stole tradiční jídlo. Poněkud mastný vývar bez chuti a něco jako větší tortellina plněná jakousi masovo-cibulovou směsí. Upřímně, nic moc. Za to se mezitím změnila krajina.
Dosud ve skandinávském duchu, tedy okolo silnice břízy, břízy a zase břízy, a teď jsme na pláních, jež z dálky lemují kopce. Prostě step nebo chcete-li tajga. Také domy jsou zde jiné. Sice stejně dřevěné, ale tak trochu patří do Mongolska. Není divu, Burjaté jsou Mongolové, kteří utekli ze své země na sever. Na rozdíl od Mongolů ale žijí i v přírodě v domech místo v jurtách.
Po zastávce další počítání a řazení a příjemné překvapení - klášter zasvěcený Budhovi včetně podrobné přednášky. Poučné, ale o tom někdy jindy. My jedeme dál. Abychom se nezdržovali, tankujeme a už míříme do hotelu. Je těsně před večeří. Hezky výtahem nahoru do pokoje.
Ale co to? Jsme zmlsaní Evropané, a tak nás poněkud zaskočil socialistický pokoj s koupelnou ze šedesátých let. To bychom raději spali v jurtách, alespoň by to mělo nádech dobrodružství a ne Brigády socialistické práce. Večeře sedí jako.....na hrnec. Předkrm, salát i minutka jakoby vypadly z restaurace v Horní Dolní v roce 1985. Ještě rychle nafotit největší hlavu Lenina. Když je něco balšoje, tak éto vpravdě óčeň balšóje.
A teď už hajdy do postele. Samozřejmě po práci, k níž nám vyhrává starý dobrý drátový rozhlas.
