Napříč Sibiří se škodovkou: Mordor je na Sibiři

17. srpen 2007

Expedice Scout Experience 2007 mířící z Moskvy do Vladivostoku se dostala do své nejobtížnější části. Včera doslova zmizela ze světa, protože nebylo možné ji v průběhu putování z Čity do Urušy zastihnout ani satelitním telefonem. Kdo nás poslouchal ráno před půl devátou, už ví, že se na stovky kilometrů ocitla prakticky mimo civilizace a díky rozestavěné dálnici se snažila vrátit zpět. Pro Evropana ojedinělou cestu absolvuje také Petr Jansa.

Vědomi si toho, že nevíme, co nás čeká, jsme ulehli, jak jen to bylo možné. Výsledkem bylo alespoň 5 hodin spánku, ale to už jsme v osm ráno nakládali zavazadla a vyrazili vstříc neznámu.

Prvních 130 kilometrů z Čity nám sice zkrápěl déšť, ale to byla pohoda. Příjemný vzduch a chlad osvěžil. Pak, jako by nám kdosi chtěl cosi naznačit, přišla první zkouška. Asfalt skončil a pokračovalo se po tu navršené, tu vykotlané, sice rovné, ale neuvěřitelně prašné široké cestě. A zkuste uhánět v takových podmínkách až stovkou, když víte, že vás čeká přes 800 kilometrů...

To skákání odmítá i mikrofon. Ale nám nic jiného nezbývá: "Vperjod maladci". Není čas ptát se, kdo je kdo, rozkaz zněl jasně... Na Vladivostok... Mimochodem, dobrá nálada nemizí. Jeden z ruských kolegů, na žádost německé posádky o nápis tohoto znění do prachu na jejich autě, napsal úplně jiné město... No nic.. Poněkud černý humor. Po pár stech kilometrech se opět prach a kamení mění v asfalt. Aha, městečko. A tak tankujeme a mezi našimi auty a stojany se poklidně prochází stádo krav.

Potkáváme skupinku Rusů, kteří dováží auta z Japonska přes celou Sibiř až do jejich krajů. Na každém vydělají okolo 1 000 dolarů. Denně jich potkáváme stovky, a někdy jen prakticky je. Obdivujeme důvtip, s nímž se snaží uchránit auta před poškozením od odlétajících kamenů. Dalších 300 kilometrů nepotkáváme žádné lidské obydlí. Přichází další, tentokrát noční tankování a současně odstranění obvyklé závady. Kámen se prostě dostal do kola.

Do cíle už je to prý jen 50 kilometrů. A pak to přijde. Řítíme se v prachu tmou, 80 na tachometru je jako 300 z místa a najednou před námi vidíme rozblikaná varovná světla. Stavíme. Tak ten ráfek jednoho z aut před námi nebyl silnější než ten zpropadený kámen. Rychlá výměna kola, mimochodem jediná skutečná závada na autech do této chvíle, a jede se dál. Do Mordoru... Tak to alespoň vypadá.

Tma jako v pytli, před námi bílá zeď, z níž probleskují zadní rudá světla a ze všech stran se blýská. A když říkám blýská, tak mezi zdejšími blesky a našimi je rozdíl asi jako mezi silno a slaboproudým kabelem. A do toho se i nám dostal kámen do pravého zadního kola. Neuvěřitelné zvuky i atmosféra.

Nakonec jsme v cíli. 880 kilometrů za 18 hodin, průměrná rychlost okolo 50 km/h, spotřeba 9 litrů benzínu na 100 km. Kdo nezažil a neviděl neuvěří. Ale byl to zážitek.

autor: pgj
Spustit audio