Napříč Sibiří se škodovkou: cestou necestou
Expedice Scout Experience2007 mířící z Moskvy do Vladivostoku má před sebou poslední část cesty. Všech 10 octavií Scout už dosáhlo Blagoveščensku, když se poslední dny musely prokousávat neuvěřitelným terénem. Projíždí místy, kudy v budoucnu povede dálnice, ale když je to v Rusku, pak to nebude obyčejná stavba. Měří 2 000 kilometrů a v současné době skýtá řadu nástrah, které si můžete prohlédnout ve fotogaleriíích z předchozích článků. V jednom z aut se s nimi musel po včerejší etapě dlouhé 20 hodin vypořádat i Petr Jansa, který se ohlíží za dnešním dnem, z něhož už pro něj uplynulo o 10 hodin více. Ale i pro něj začal den snídaní.
Nejprve nahnat všech 9 posádek do auta - s jedničkou jede šéf Max, kolonu pak uzavírá technický vůz s číslem 10. A jedeme.
Večerní blýskání naplnilo očekávání a nad ránem se strhl liják, jak má být. I první stovky kilometrů skrápěly dešťové kapky. Zatímco na prvních 130 kilometrech to nevadilo, protože se jelo po asfaltu, pak se opět objevila syrovost Sibiře. Už večerní tmu prozařovaly pekelné blesky, a teď jsme vjeli do pekla samotného. Bílý andělský prach se usadil a pod kola se nám dostala černá, tvrdá a místy také pěkně ostrá masa kamene. Obrázky nedokáží vypovědět ponurou atmosféru ničené krajiny, která jako by se bránila zlu, které do ní míří a zbaví ji její čistoty. Mohutná masa kamene naznačuje, kde bude v budoucnu dálniční křížení. Monstrózní a strašidelné.
Cesta neutíká, ale musíme z pekla ven. Ďábel nás nechce pustit, i když povrch oschne, stále nás k sobě poutá a nedovolí nám ujet. Krok za krokem se suneme po rozbité cestě. Pět hodin na silnici a za sebou ani ne 300 kilometrů. Zkuste si jet po neskutečně tvrdé valše rychlosti 30 km/h na vzdálenost z Prahy do Brna nebo obráceně, chcete-li. Konečně se silnice mírně zlepšuje, ale náročné kilometry si vybírají svoji daň. Během půl hodiny měníme dvě pneumatiky.
Nikde prakticky ani živáčka, jen občas projíždějící auto mířící do ruského autobazaru nebo dělníci. Sám si tady člověk neporadí a pomoci se nedovolá. My ale nejedeme sami. Je pomalu večer a my se konečně dostáváme na asfaltový povrch. Oddechneme si. Ale za chvíli při průjezdu městečkem se opět dostáváme na šotolinu. Z vysílačky se ozve: "Back To Hell" a odpoví mu tajemný hlas: "Wellcome". Naštěstí další z řady vtípků, které nás neopouštějí, ale jak dlouho bychom to ještě vydrželi, nikdo neví. Přece jen náročnost posledních dní se podepisuje na každém. A tak hajdy, po asfaltu, do cílového města.
Aby toho nebylo málo, do třetice všeho dobrého, nebo zlého? Další pneumatika. Kdyby se do práce zapojili všichni přítomní komáři, pak by ji vyměnili bez problémů sami. Ale technici mají vše nacvičeno, a tak o půlnoci dojíždíme do Bljagoveščensku. Za dva dny, tedy 48 hodin, jsme strávili 33 za volantem, dobrých 5 zastávkami a zbytek zůstal na jídlo a odpočinek. Projeli jsme nekonečným terénem neuvěřitelnou délku více než 1 500 kilmetrů, což by vám z Prahy stačilo do Normandie. A konec? Jak se to tak někdy sejde. Poté co se z vysílačky ozvalo přání rakouskému kolegovi k narozeninám, se nad hlavní třídou rozzářil ohňostroj. Konec dobrý, všechno dobré. Ještě pár set kilometrů a budeme ve Vladivostoku.
