Češi s Velorexy brouzdali Afrikou

31. říjen 2007

Ve středu jste sice zvyklí na pravidelné příspěvky rubriky V jedné stopě, udělejme dnes ale trochu změnu. Alespoň v názvu. Jestli správně počítám, mohl by se dnešní pořad jmenovat Ve třech stopách. Tušíte správně - povídat si budeme o Velorexech. Zhruba před měsícem jsme vás informovali o třech dobrodruzích, kteří na těchto neuvěřitelných tříkolkách vyrazili na expedici do severní Afriky. Minulý týden se vrátili. Zjišťovali jsme , co vše zažili a jak velorexy v poušti obstály?

Cílem expedice byla tuniská oáza Aksarglán - místo, odkud vyrážejí karavany do saharské pouště. Velorexy najely kolem 6500 kilometrů často v podmínkách, kam by se člověk neodvážil ani s terénním autem. Těžko představitelný je pohled na Velorex, který se prodírá pouštním pískem.

"Chová se to jako naložená motorka, akorát má větší odpor díky třem kolům. Museli jsme si dávat pozor, abychom nejezdili po měkkém písku, ale přesto nás několikrát vytahovali džípem nebo jsme se sami vyhrabávali. Na cestě v písčitém terénu jsem několikrát čistili karburátory od písku. Samozřejmě, měli jsme náhradní filtry a všechno jsme důkladně utěsnili, ale písek se dostane prostě všude. Naštěstí se ale nikomu nezadřel motor," vzpomíná Miroslav Mondri - jeden ze tří účastníků expedice.

Velorexy tedy jako expediční vozidla obstály na výbornou.

"Opravdu se osvědčily. Je to vlastně motor z Jawy a pár mechanických součástek, což je snadně na údržbu. Měli jsme sebou takové náhradní díly, se kterými bychom opravili vše, pokud by se ovšem nestala velká nehoda. Někdy jsem dojeli k místní dílně, kde nás za minimální poplatek asi 5 dinárů (70 Kč) pustili dovnitř a my jsme si to sami opravili."

Velorexy budí zaslouženou pozornost u nás, natož v Africe. Ne vždy ale byly tříkolky vítány s otevřenou náručí.

"Byly místa, kde se lidé sbíhali a vodili nás do svých dílen, aby se pochlubili svými stroji a naopak jsme projížděli i takovými místy, kde po nás místní házeli kameny. Jeli jsme třeba 50kilometrový úsek, kde nás vítali s otevřenou náručí, ale potom jsme přejeli řeku a opět na nás házeli kameny."

Jinde zase prý nabízeli výměnou za Velorexy velbloudy.

"Potkali jsme místního zámožného Tunisana, který se nás ptal, kolik to stojí. Potom, co jsme mu vysvětlili, že to je veterán, vyčíslili jsme cenu na zhruba 5000 až 6000 euro. On to přepočítal na svoji měnu a vyšlo mu 60 velbloudů. Tím to ale skončilo, pouze nám řekl cenu."

Denně najeli okolo 200 kilometrů průměrnou rychlostí 60 km/h. V naloženém, ne příliš pohodlném Velorexu tak dostali zabrat i jejich řidiči. Ti už se z toho vzpamatovali, takže teď si zaslouží důkladnou péči stroje.

"Nástroje, které budu používat nejčastěji je jehla a nit, protože když jsme přejížděli přes alžírské hory, vybírali jsme si cesty, které byly už pro offroady. Tam se nevyhnete všelijakým kamenům, takže podvozek je dost potrhaný. Mě se navíc povedl takový kousek, kdy jsem na rovné písčité pláži trefil ze země koukající kus železa, který mi roztrhnul celou spodní plachtu. Kromě jehly a nitě bude potřeba ještě vyčistit motor a tlumiče."

Afriku už si tedy můžou velorexáři odškrtnout, dálky ale lákají stále. Kam vyrazí ve třech stopách příště?

"Nějaký nápady by tu byly, ale zatím o tom nechci mluvit, aby se to nezakřiklo a hlavně se musí sehnat tým lidí, kteří by to chtěli absolvovat. Jak časově tak finančně se podobné expedice dají podniknout, alespoň z mého pohledu, jednou za tři roky. Jinak by mě velmi lákala Austrálie právě pro větší náročnost."

autor: bob
Spustit audio