Romeo a Julie v Divadle v Celetné – recenze

6. srpen 2012

Dvakrát do stejné řeky vstoupil režisér Jakub Špalek a s ním Matouš Ruml a Veronika Kubařová. Jen co byla dernierována mladoboleslavská inscenace, kde tito tři spolupracovali, objevila se hra Romeo a Julie ve stejné úpravě, ale jiném aranžmá v Divadle v Celetné.

Špalek si vybral překlad Josefa Topola, ale základní příběh velmi zhustil, takže některé vedlejší postavy odpadly a repliky důležité pro vývoj děje převzali ti, kdo zůstali. Je tedy zřejmé, že ne každému milovníkovi Shakespeara bude Špalkova úprava po chuti. Nicméně, přiznám se, že mně se líbí. Touto úspornou formou získal příběh větší tah a některé postavy výraznější charakteristiky. Není tu nikdo, kdo by se po jevišti jen tak poflakoval, či si zahrál jen v jedné scéně. Naopak, každá replika, každý pohyb má své přesně dané místo a události se ženou vpřed jako splašené. Diváci nemají čas vydechnout – hraje se totiž bez přestávky, tak jako to bývá v životě. A je patrné, že celý ten sled náhod a vášní, vedoucích k tragédii, se seběhl v necelém týdnu.

Scéna Karla Špindlera využívá celého prostoru divadla, je využito můstků po obvodu divadelního sálu a na straně do hlediště vybíhá molo. Ve struktuře hlavní scény je soustava několika schodišť a plošin, takže se z paláce Kapuletových můžeme lehce přesunout do kláštera se svítící mozaikou. Dva železné stylizované balkonky poslouží tomu, že se paralelně může odehrávat slavná balkonová scéna a na druhé straně Merkuciův monolog o pomíjivosti snů, což dodává scéně zvláštní dráždivosti. Netypický pohled se divákům naskytne při scéně jitřního loučení Romea a Julie, která se odehrává na můstku, za nímž je oknem vidět záblesk světla zvenčí.

Pokud jde o postavy, u některých z nich dochází k významovým posunům – ukazuje se třeba, že fešná chůva-vdova (Ilona Svobodová/ Barbora Lukešová) má po smrti paní Kapuletové pro pána domu (Jan Potměšil) daleko větší význam než pouhá služebná. Také bratr Lorenzo (Adrian Jastraban) není klasickým velebníčkem, v kontaktu s mladými působí spíše jako starší kamarád, většinu času jej vidíme v džínách, jen s náznakem kněžského kolárku.

I když ti ostatní – Merkucio (Petr Lněnička), Tybalt (Martin Hofmann) a Paris (Aleš Petráš) jsou relativně mladí, vůči Romeovi působí už jako zkušení muži, u nichž se důstojnost střídá s výbuchy hněvu i téměř klukovským naparováním a furiantstvím. Do kontrastu je tu výrazně stavěna jejich stylizovaná, „domluvená“ hra na nenávist a neustálé vzájemné trumfování s opravdovostí mladé zamilované dvojice.

Romeo Matouše Rumla je stále ještě puberťák s přeskakujícím hlasem, který se naprosto fatálně zamiloval a občas mu docházejí slova. Jeho okouzlení Julií je na chvíli vystřídáno stejně opravdovým hněvem, kdy s děsivou krutostí trestá Tybalta za smrt přítele. Julie (Veronika Kubařová) má přirozený holčičí půvab, ale zároveň eleganci šlechtičny. Její rozpačité hihňání je střídáno hlubokým prožitím citu, který ji tak náhle zaskočil. Oba herci přitom neexhibují, nepřehánějí, ale právě proto působí jejich láska tak autenticky, hodně eroticky a přitom nevinně.

Důležitou roli v inscenaci hraje pohybová stránka (ať už jde o tanec na plese, či promyšleně koncipovaný smrtící souboj), tak i vhodný doprovod čtyř hudebníků a zpěváků skupiny Krless, kteří se zcela přirozeně stávají součástí představení. Špalkovo pojetí není nijak extravagantní, vypráví příběh neokázale s důrazem na pravdivou hereckou akci. Díky odlehčení tragédie hudebními vstupy je to taková solidní letní podívaná, která směle může konkurovat Letním shakespearovským slavnostem, ale zároveň má potenciál stát se plnohodnotnou součástí běžného repertoáru. Domnívám se, že tato verze osloví především mladé diváky, kteří uvidí Romea a Julii poprvé a nemají tudíž předsudky, jak by to mělo správně vypadat. A to je, jak soudím, cílové skupina, k níž spolek Kašpar směřuje.

autor: Jana Soprová
Spustit audio