130. výročí Švandova divadla - jako kabaret - recenze

Píše se rok 1881, a je krátce po požáru Národního divadla. 1.října zahajuje nové divadlo na levém břehu - podnikatel Pavel Švanda měl při otevření divadla tak trochu štěstí, zábavy chtiví diváci se alespoň na čas do divadla hrnuli. Od tohoto okamžiku však osudy Švandova divadla, ať už se v průběhu let jmenovalo jakkoli, provází historie plná otazníků a absurdit. Ku pomoci přizvali režisérku Natálii Deákovou, scénu vytvořil Marek Cpin, o hudbu s postaral Marko Ivanovic se svým orchestrem. Nad jevištěm problikává nápis NADĚJE, a po revuálních červeně podsvícených schodech odchází vzhůru ředitel, aby vzápětí sestoupil ředitel nový (všechny je hraje Marek Pospíchal). Do děje vstupujeme společně s kabaretiérem (Tomáš Pavelka), který nám je lehce ironickým průvodcem po zamotané historii divadla. Nabídne nám ovšem pohled za scénu, do zákulisí, dámské a pánské šatny, kudy procházejí dějiny možná mnohem intenzivněji nežli přes jeviště. Věčnou, spolehlivou duší divadla je inspicientka (Apolena Veldová), ale v každé éře se setkáme s naivkou, heroinou, elévem, milovníkem, komindou a komikem, bardem a preciozkou. A ovšem nechybí ani herec, nazvaný „druhé housle", ukřivděný dělník divadla, jenž jen zřídka dostane roli, která má jméno…Svět sám pro sebe, hradba proti tomu venku, ale i nevyzpytatelnost politických rozhodnutí, lámání charakterů i neokázalá statečnost. To vše v divadelní nadsázce, kde se skutečné historické události mísí s magickým kdyby… (dojde tu i na Stanislavského a odborný výklad jeho realistického herectví, jsme přece v bývalém Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého). Žánr kabaretu má neměnná pravidla - střídání komických a vážných scének se zpěvy a tanci, vaudevillová lechtivost i absurdita politické a společenské poptávky, Je to kaleidoskop, v němž se chvílemi ztrácíme, jako když jedeme na pouťové lochnesce. Herci si to vše, jak se zdá, užívají s humorným nadhledem, a jakousi zvláštní, chvílemi až zvrhlou energií, tepající do vlastních řad. Své hrdiny nešetří, někdy se karikatury mohou zdát až drastické (nejhorší ale je, když si uvědomíme, že historická skutečnost svou absurditou mnohdy divadelní nadsázku předčila). Ve více než tříhodinovém kabaretu nelze udržet pozornost neustále, ale rozhodně se nenudíte. Záleží jen na vás, zda se vaše sympatie přikloní k heroině, která je stále šik, ale zároveň až příliš patetická (Kristýna Frejová mj. jako Eliška Pešková či Jiřina Štěpničková), snaživé komindě Zuzany Onufrákové, líbezné, lehce hysterické potvůrce Petry Hřebíčkové, či zakřiknuté nadané elévce Martiny Krátké. Z mužské šatny přichází starý bard Miroslava Hrušky se stále načesanou patkou a hořkou skepsí v hlase, komik od přirozenosti Jaroslava Šmída, razantní a sebezhlíživý milovník Filipa Čapky, natěšený elév Patrika Děrgela, který s nevinným úsměvem páchá ve jménu své kariéry nejrůznější křiváctví či věčný outsider, nebezpečný malvoliovský stín Roberta Jaškowa, umělecky neúspěšný bez ohledu na režim. Pro pamětníky starších i mladších dob smíchovského divadla inspirace ke konfrontaci s vlastními vzpomínkami, a případným dosazováním konkrétních jmen (neboť jen některé jsou jmenovány), pro mladší diváky možná zajímavá jízda lanovkou nad vrcholy i údolími divadelní historie. A pro herce - možná jakési účtování, ale také uvědomění si toho, že v divadle - a určitě nejen českém - to vždycky bylo jako na pouťové houpačce, která se nejen houpe nahoru a dolů, ale dokáže udělat i veletoč.