50 let Činoherního klubu v černobílých fotografiích
Portréty herců, režisérů, dramatiků a dalších tvůrců spjatých s Činoherním klubem, fotografie ze slavných inscenací i snímky z rekonstrukce divadla jsou do 28. února k vidění v Křížové chodbě Staroměstské radnice.
Za půl století svého trvání uvedl Činoherní klub celkem 132 inscenací, které zhlédly necelé tři miliony diváků. U zrodu této významné scény stáli spolužáci z pražské DAMU režisér a dramatik Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý. Tehdy netušili, že se z Činoheráku brzy stane pojem nejen v Česku, ale i v zahraničí.
„Já jsem nikdy nesnil o tom, že bych založil nějaká divadlo. Byl jsem v Laterně magice a spíš jsem v sobě v průběhu let pocítil nejasnou touhu zobrazovat skutečnost kolem sebe i jiným způsobem než režírováním. A tak se stalo, že jsem byl autor. Divadlo by nevzniklo, kdybych neměl připravenou hru,“ prohlásil Ladislav Smoček na slavnostním zahájení výstavy. První inscenací Činoherního klubu byl právě Smočkův Piknik, který si autor sám režíroval. Později přibyl i režisér Jan Kačer, který do souboru přivedl sobě blízké herce z Ostravy a dalších měst. Tvůrčí atmosféra, dobré vzájemné vztahy a pevnost charakterů jsou podle něho základem divadelního umění.
Divadlo nabité hvězdami
„Ten náš soubor, který tam vznikal, byl po všech stránkách etický. Byli tam báječní lidé se skvělými charaktery, měli smysl pro humor, vážili si jeden druhého, vážili si žen. A z tohoto podhoubí vznikaly inscenaci, které obrážely tuto vnitřní svobodu a touhu po volnosti, která tehdy v Činoherním klubu byla,“ vzpomíná Jan Kačer.
Kurátory výstavy k 50. výročí založení Činoherního klubu jsou Josef Skalník a Radvan Pácl. Kromě černobílých fotografií jsou součástí expozice i audiovizuální záznamy inscenací. Výročí divadla připomene Vltava 20. 2. v pořadu Páteční večer.
Jednou z hereckých stálic souboru je Michal Pavlata, který v Činoherním klubu poprvé hostoval v roce 1968: „Měl jsem nevídanou kliku, že jsem hrál ve hře Spasení Edwarda Bonda v režii Ladislava Smočka a směl jsem tím pádem chodit do Činoherního klubu. Soubor byl tehdy tak nabitý hvězdami, že mě ani ve snu nenapadlo, že bych tam mohl být někdy v angažmá nebo stálé spolupráci. Nebudu je všechny jmenovat, určitě bych na spoustu z nich zapomněl – ale sváteční setkání s Čepkem, Abrhámem, Hrzánem, Somrem, Husákem, Kodetem, Zahajským a dalšími byla tak úžasná, že jsem z tehdejšího svého kladenského angažmá rychle ujížděl do Prahy, abych se mohl zúčastnit večírků v Činoherním klubu.“
Co přát do další padesátky?
Leoš Suchařípa kdysi charakterizoval podstatu Činoherního klub těmito slovy: „Bylo to divadlo herců, které inspirovali režiséři. To je jádro všeho, co Činoherní klub je, byl, a pokud pánbůh dopustí, bude. Jinak to není možné formulovat.“ Podle současného ředitele a uměleckého šéfa Vladimíra Procházky se tento princip dodnes nezměnil: „Mění se postavy, herci, rekvizity, režiséři, i když Ladislav Smoček je s námi stále. Jsem pyšný na to, že kdyby někdo sledoval Činoherák od roku 1965 do dneška, svoje divadlo by poznal.“
Současný kmenový režisér Ondřej Sokol by Činohernímu klubu přál mladé diváky: „Chtěl bych hlavně dokázat, aby Činoherák s druhými padesáti lety nabral novou sílu. Rádi bychom oslovili mladé lidi a ukázali jim, že se vyplatí chodit do divadla – je to ohromná zábava, zážitek, který jinde nenajdou. Rádi bychom jednu dramaturgickou linku věnovali původním hrám. Zůstaneme u divadla založeného na mimořádných hereckých výkonech, ale rádi bychom našli nový tvar sdělení.“
