Theodor Mundstock Vojtěcha Dyka je básnivou koláží, disputací s Bohem i brutální drezurou
Román Ladislava Fukse proměnil ve Studiu hrdinů režisér Miloš Horanský v abstraktně laděnou scénickou báseň, která se dotýká osobního souboje hlavního hrdiny s Bohem a láskou, ale také úvah o židovském údělu a nutnosti nebýt vůči svému údělu pasivní. Vedle Vojtěcha Dyka v inscenaci nazvané Pan Theaodor Mundstock uvidíte v několika rolích dvě ženy, Gabrielu Míčovou a Danu Polákovou.
Kdo zná rozevlátost básníka a režiséra Miloše Horanského, nepřekvapí ho, že z Fuksova textu a jeho pana Theodora Mundstocka zbylo jen základní téma a jméno protagonisty. Spíše než příběh ustrašeného Žida, čekajícího trpně na výzvu k odjezdu do lágru, představuje Horanský vášnivého, temperamentního člověka, který vzdoruje fatálnímu předurčení, zápasí s Bohem, a vychází z tohoto souboje smířený, a zároveň nepokořený a nepokořitelný ve své lidskosti.
O výpravu inscenace se postaral Michal Pěchouček Uprostřed scény umístil výtvarník velkou sklopnou plošinu potaženou svítivým oranžovožlutým plátnem, která se skřípavě zvedá a klesá na ruční pohon, a několik kovových barevných stojanů symbolizujících jednotlivé členy rodiny Šternových. Výrazně se pracuje s kostýmy Terezy Hrzánové, jež odkazují jak k tradičním židovským konvencím, ale zároveň každé postavě dodávají jedinečnost. Sugestivní hudba Ivana Achera spěje od melodických variací na známé židovské motivy k disharmonii, evokující atmosféru strachu a nejistoty.
Jak ubránit hranice lidskosti a sebeúctyPostavu Theodora Mundstocka ztvárňuje Vojtěch Dyk jako mladého muže, zatlačeného okolnostmi do pozice, z níž se snaží najít cestu skrze meditaci a disputací s Bohem, ale i drsným slovním i fyzickým tréninkem, který ho má naučit odolnosti vůči ponižování a týrání. Sebemrskačské hanobení vlastní rasy, a nácvik shrbenosti však je Mundstockově přirozenosti cizí. Vrcholí v sugestivní scéně, kdy se z úst Mundstocka jakoby proti jeho vůli drásavě prodírají slova věčného Žida, reprezentovaného významnými osobnostmi židovského původu, od Einsteina, přes Kafku po Freuda, a výčet končí hrdým vyslovením vlastního jména: Theodor Mundstock.
Vzhledem k Dykovým pěveckým dispozicím je mu dopřáno zapreludovat, a ukázat tak - alespoň na počátku - chuť do života a vnitřní vzdor proti osudu. Partnerkou je mu postava Sli, kterou hraje Gabriela Míčová, u níž si nejsem zcela jisti, kým vlastně je, zda skutečně existuje, či je spíše Mudstockovým vnitřním hlasem, zda je skutečnou nebo jen fiktivní oporou. Hovoří-li Horanský o lásce, s níž hrdina bojuje, ve výsledném tvaru se láska jeví spíše jako velmi abstraktní symbol. Jako by byla podobna onomu neviditelnému bohu, s nímž hrdina zápasí a jemuž se rouhá.
Gabriela Míčová v různých rolích doprovází hrdinu po celou dobu, nejprve je půvabnou a zároveň ráznou milenkou i matkou, která rozptyluje hrdinovy obavy. Poté, co ji zahubí, aby nepadla za oběť nepřátelům, změní se v impozantního drezéra v blyštivém obleku, který Mundstocka připravuje na peklo lágru.
Do třetice se tu objevuje bizarní postava, kterou ztvárňuje Dana Poláková. Má tmavý židovský oblek a po stranách hlavy jí visí oslnivě blond pejzy. Poláková mluví za všechny další postavy, jejich text odříkává nezúčastněně, odcizeně. Kontrasty v projevu jednotlivých postav vytvářejí zvláštní, ne vždy srozumitelný chaos, někde na pomezí snu a reality.
Chvílemi působí slova a akce naléhavě, jindy diváka téměř uspávají Horanského vyšperkovaný básnivý styl i celek inscenace připomíná hudební skladbu o několika různě rytmizovaných částech, či scénickou báseň, jíž není vždy snadné vnímat. I když všichni tři herci podávají výrazný soustředěný výkon, stylizace, s opakujícími se ponižujícími sebehanlivými výkřiky na adresu Židů, působí až příliš uměle, takže divák má pocit, jako by se to drama odehrávala kdesi za sklem, v jiném světě.