Hrají v dnešní společnosti intelektuálové ještě nějakou roli? Hlavní v inscenaci Sluníčkáři

16. prosinec 2016

Drama Maxima Gorkého Děti slunce se rozhodli uvést v pražském Divadle na Vinohradech. Inscenace Sluníčkáři, která vzešla z upraveného textu, má premiéru 16. prosince, přičemž její tvůrci se distancovali i od uměleckého jména autora a hra je uvedena pod jeho vlastním jménem - Alexej Maximovič Peškov .

Do úprav textu i režie se pustil umělecký šéf divadla Juraj Deák, který vnímá poselství hry jako sdělení o postavení a odpovědnosti intelektuálů ve společnosti. Postavy sní o svobodě, volnosti práce a ve hře nechybí ani téma nenaplněné lásky. Maxim Gorkij napsal Děti slunce v roce 1905 v carském vězení Petropavlovské pevnosti, kde byl držen za proklamaci po takzvané Krvavé neděli, tedy po pochodu dělníků, kteří chtěli carovi předat petici žádající o zlepšení pracovních podmínek a toleranci náboženství. Hra je nepochybně reakcí na politické i společenské události doby.

Děti slunce se objevují i na světových divadelních scénách. V posledních letech ji uvedli v Divadelní společnosti v Sydney nebo Národním divadle v Londýně. U nás byla naposledy inscenována v roce 1974, v tehdejším Státním divadle v Ostravě. Po roce 1989 přirozeně zájem divadel o jeho hry ochladl, protože jméno autora bylo spojováno s rituály poslušnosti komunismu. I to byl jeden z důvodů, proč se v Divadle na Vinohradech od pseudonymu autora distancují a hru přejmenovali na Sluníčkáře. Podle režiséra Juraje Deáka poukazuje tento text především na téma neporozumění: „Probíhají tam vzájemné urážky, nepochopení a absence dialogu. Absence navázání jakýchsi elementárních vztahů, je naprosto nutné proto, aby společnost fungovala. Ten, kdo to nechápe a rozděluje to, schválně se s ostatními nehodlá bavit, nebo jimi pohrdá, vede společnost do skázy, a není to jen ten nahoře. Jde hlavně o elity, které mají tuto povinnost.“

03764575.jpeg

Pocit člověka na počátku 21. stoletíV Divadle na Vinohradech jsou elity ve hře Děti slunce označovány za „sluníčkáře“. Slovo, které se v českém kontextu začalo užívat celkem nedávno, je výrazem nelichotivým, kterým jsou označováni naivní a světu přehnaně otevření lidé. Sluníčkáři v titulu inscenace mají podle Juraje Deáka poukazovat k nadsázce s jakou inscenaci režijně pojímá: „Snažíme se samozřejmě o jakousi stylizaci reality. Je to obraz, ne skutečnost sama. Takže se snažíme komentovat s humorem a s nadhledem, ale doufám, že ve své podstatě pravdivě.“

03764574.jpeg

Děj Sluníčkářů se odehrává v domě chemika Pavla Protasova, který zahleděný do svých neúspěšných pokusů a do svého utopického filozofování o životě nevnímá svět kolem sebe. Protasov si nepřiznává zálety své manželky s jeho nejlepším přítelem, duševní nemoc své sestry ani brutalitu páchanou lidmi na jiných lidech. Jako sluníčkář je povznesený nad nesličnou skutečností, říká Igor Bareš, představitel Pavla Protasova: „Není to příliš komplikovaná postava, ale ne černobílá. V jistém okamžiku se mu oči otevřou, ale už je pozdě.“

Spustit audio