Leviathan Kostrič - jako dikátor exceluje Alois Švehlík
Divadlo
J. - D. Magnin: Leviathan Kostrič
Režie: L. Málková
Hrají: A. Švehlík, A. Štréblová, E. Černá
Recenzuje Roman Sikora
Lucie Málková je asi jednou z mála divadelních režisérek a z režisérů vůbec zaměřených svou tvorbou k politickým a společensko-kritickým tématům. Mnohdy dost brutálním. Po Svaté zemi Alžířana Mohameda Kacimiho inscenovala ve Studiu Saint Germain v pražském Klubu Rock Café už druhou hru, která diváka vyvede pryč ze zápecí české kotliny k tématům cloumajícím světem. Nese zlověstný název Leviathan Kostrič a sepsal ji francouzský autor Jean-Daniel Magnin.
Hra je tragikomickou a morbidně groteskní studií jednoho fiktivního diktátora nejmenované země, jehož éra právě skončila. Je na útěku a ukrývá se před nově nastolenou mocí, která ovšem nevypadá o moc lépe, než ta jeho. Diktátor Leviathan Kostrič je muž velkého charismatu, patosu a sexuálního apetýtu. Vrhá se s chutí na všechno, co nosí sukni, včetně vlastní dcery. Nejdříve ženu omámí velkolepým projevem, pak jí otevřeně sdělí, co s ní má v úmyslu, a nadšená oběť dobrovolně podléhá. A ostatní ženy, včetně jeho neustále nasávající manželky, k tomu přistupují, jako by měl na svou promiskuitu vcelku přirozené právo. Anebo si už zvykly, protože jim nic jiného nezbylo. Je to nakonec lepší než protestovat a přijít o krk.
Drama i inscenace si pohrávají s vážnými patetickými pasážemi, které shazují černým až morbidním humorem. Velikášství diktátora je zde rozkrýváno skrze primitivní pudovost, jíž se v jeho blízkosti nemůže nebo není schopen se vzepřít nikdo. Leviathan Kostrič je patologická osobnost, arogantní, cynická a nijak zvlášť inteligentní. Je zároveň mistrovským dílem Aloise Švehlíka, který v inscenaci v Rock Café rozehrává všemožné polohy Leviathanovy osobnosti. Komika zde vzniká jakoby mimoděk a rodí se vlastně z hrůzy. Z obludnosti totální moci, která si jako správné nebo přirozené může zdůvodnit, cokoli je jí zrovna po chuti. Třeba incest s dcerou.
Krok se Švehlíkem drží ale jen Týna Průchová v roli Leviathanovy poněkud výstřední dcery zbožňující svého diktátorského otce, velikého muže, který svému národu vládl pevnou rukou a podařilo se mu zemi zcela rozvrátit.
Herci hrají v prostoru vyvýšeného nevelkého jeviště, na jehož části je usazena i většina diváků. Scéna je z jedné strany uzavřena dvěma zdmi, z druhých dvou protilehlých stran sedí diváci, takže vzniká tísnivý pocit temného kouta, do něhož byl diktátor zahnán. Nejvýraznější dekorací a zároveň rekvizitou je černá rakev s červenou výplní, v níž hned na začátku polehává Leviathanova dcera a odmítá ji opustit. Rakev kdysi diktátor daroval služce, v jejímž sklepě se nyní ukrývají, k narozeninám. A teď to vypadá, že to bude rakev spíš jeho. Přežití jeho ženy, dcery a služky může v bezvýchodné situaci totiž nakonec zajistit jen Leviathanova smrt.
Přes nesporné kvality se však nakonec přece jen není možné ubránit dojmu, že by mohla být inscenace razantnější, kdyby se podařilo hororovou atmosféru a zejména Leviathanovu obludnost ještě více podtrhnout. Což by bylo možné třeba skrze větší propracování ženských rolí. Třeba postavy jeho manželky. Působí dojmem těžké alkoholičky, ale v civilistním podání Aleny Štréblové, není z této herecky vděčné polohy rozehráno takřka nic. Zdá se, že z něho má trochu strach, trochu ho nenávidí a trochu miluje. A zdá se také, že od všeho trochu, i od opilosti, je pro inscenaci málo. Kontury některých vztahů by mohly být načrtnuty přece jen ostřeji. Alois Švehlík, kterému se daří propůjčit zvrhlému diktátorovi dokonce i jistou přitažlivost a eleganci, děsivou eleganci, je ovšem excelentní.
