Origami v Ungeltu - recenze Jany Soprové

Hra Origami Carlose Be je ve své podstatě jevištní básní, ve které se prolínají témata vzájemné manipulace, posedlosti, vášně. Autor jako by vstřebal všechny důležité inspirační zdroje ze své vlasti - básnivost Lorkovu, absurditu Arrabalovu i surrealistickou obraznost Salvatora Dalího. Tvar, který Carlos Be jako režisér nabízí na komorní scéně Ungeltu v sto padesáti minutách, je velmi neobvyklý. Proměňuje se od thrilleru v hlubinnou studii vykloubené psychiky až po výtvarně pozoruhodný pohybový experiment. Jednoznačnost a srozumitelnost není cílem, jde spíše o to, vyvolat v divákovi vlastní asociace, podle nichž si ve stylu proměnlivosti skládanek origami vytváří svou vlastní interpretaci příběhu. Na počátku jsou diváci konfrontováni s postavou, sedící strnule zády k nám na vysoké židličce. Po okamžiku tmy vidíme tutéž postavu objímanou mužem. Jsou to milenci? Manželé? Nikoliv, je to matka se synem, propletení ve změti vzájemného pečování, otrocké závislosti, lásky a nenávisti. Není tu viník ani oběť. Veškeré indicie, které dostaneme, se ukážou jako matoucí a vše se vzápětí obrací ve svůj protiklad. Celým dějem prochází motiv žáby. Ve starověké symbolice znamená žába dárkyni a ochránkyni života, ve skládance origami je to trojrozměrný pohyblivý obrazec, s nímž lze dobře manipulovat - kroutit jej, tahat, i jedním tahem zcela zrušit. Obojí výklad najde v příběhu své opodstatnění. Dominující postavou je Klaudie, ve které má Vilma Cibulková možnost ukázat svou fascinující chameleonskou proměnlivost. Její Klaudie je pro diváka záhadou od počátku do konce. Od roztomilé, dojemné panenky neurčitého věku, zcela závislá na péči a ochraně svého syna a zároveň milence se proměňuje ve škodolibou manipulátorku, nesnesitelnou fúrii a vzápětí v jímavou, trpce zkoušenou stařenu, sžíranou strašnými bolestmi. Její syn Aldo, ztvárněný Pavlem Baťkem, má v sobě ráznost podnikatele a vlídnost milujícího syna, zároveň patologickou podivnost spojenou s krutostí, bolestínství manipulovaného dítěte i velkohubou nafoukanost. Podobně ambivalentní je i Dora ((Helena Dvořáková), zpočátku působící jako racionální, lehce přidrzlá dívka. Postupně ale odkrývá neuralgická místa svého nitra a dobrovolně se noří do tohoto patologického společenství. Čtveřici doplňuje Lenzo Vojty Kotka, usměvavý mladý lékař, milenec Dory. Ale ani jemu se nevyhnou sítě podivných vztahů. Výsledný tvar je tedy jakýmsi listováním lidskou duší se všemi temnými zákoutími, v nichž by Sigmund Freud nalezl nepřeberně témat pro své studie. Život je tu prezentován jako origami, skládanka, která jedním tahem mění svůj tvar v cosi magického nebo také v nic neříkající plochý papír. Pro některé diváky Ungeltu může být tato inscenace zklamáním, podivností, v níž nenaleznou smysl. Pro jiné originální postmoderní tvar, který se svou naléhavostí dotkne temných míst jejich života.