Allenova Mocná Afrodité v provedení vinohradského divadla - recenze

3. únor 2012

Allenovy hříčky se zdají být tou správnou nabídkou, pro zábavychtivé diváky, kteří se rádi zasmějou, ale tak úplně nemusí prvoplánový bulvár.

Woody Allen ve svých hrách s lehkostí a nadhledem servíruje plejádu neurotických charakterů rozhozené dobou, spoustu tzv. hlášek a postmoderně si pohrává s nejrůznějšími odkazy, takže divák může mít pocit jakési „inteligentní zábavy". V Mocné Afroditě (v původním znění se to hezky rýmuje Mighty Aphrodite) se propojují dvě roviny - model antického dramatu s příběhem ze současnosti, chvíli až vaudevillového střihu. Chór sice dává hrdinovi znepokojující otázky i varování, ale hovoří kombinací vznešeného patosu a slangových výrazů. Jednotliví jeho členové pak vystupují z nadoblačného světa Bohů a vstupují do děje jako jednotlivé postavy. O co tu jde? Sportovní novinář Lenny žije se svou manželkou Amandou, ctižádostivou galeristkou, v New Yorku. Jednoho dne se Amanda rozhodne adoptovat dítě, a Lenny z bůhvíjakého popudu začne pátrat po skutečné matce dítěte. A setkání s Lindou s jeho životem pochopitelně pěkně zamotá...Toto dílko před pár lety s úspěchem uvedli v DISKu, kde tehdejší studentka Natálie Deáková dělala asistentku režie Svatopluku Skopalovi. Tentokrát se ujala režie sama, a to hned na velkém jevišti. Pocity, které provázejí inscenaci, jsou ale značně rozporuplné. Zdá se, že komedii nesvědčí velké jeviště, postavy na něm vypadají poněkud ztraceně, ztrácejí rytmus a šťávu. A to navzdory svižné původní hudbě Jakuba Kudláče. Příliš jim totiž nepomáhá vizuální stránka (scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová). Ne všichni si dobře rozumí se skluzavkou, po níž sjíždějí z Olympu do skutečnosti, antické masky ve spojení s opásanými baloňáky vypadají tak trochu jako masky plynové. Bizarnost Lindina pokojíčku sice v detailech potěší, ale navzdory jeho pojízdnosti působí přestavby příliš zdlouhavě. Podobně ambivalentní pocity provázejí hereckou stránku inscenace. Jednotlivé postavy jsou sice vhodně typově obsazeny, ale možná právě proto ničím nepřekvapí. Václav Vydra pocitově sedí do role stárnoucího Lennyho (ale spíše než allenovským neurotikem je flegmatikem), Jana Stryková roli jeho emancipované atraktivní manželky Amandy zvládá s přehledem až rutinním. Lukáš Příkazký svou fyziognomií přímo předurčený k roli přemoudřelého dítěte trochu zbytečně šišlá. Patrně nejvděčnější roli získala nově angažovaná Barbora Poláková v Lindě, rozkročené mezi grify ordinérní pornohvězdičky s houpavým blondýnovským přízvukem a barvotiskovým patosem holky z venkova, s níž se život příliš nemazlil. Další postavy musely většinou vystačit s jedinou charakteristikou - Bud Václava Vašáka je nabušený sportsman, který si svou frustraci z věčně se hihňající manželky Ellie v interpretaci Petry Hobzové ventiluje v tělocvičně a jejím zákulisí, stárnoucí Jerry Ladislava Freje vybaluje své seladonské stereotypy na Amandu s tím, že oba podvědomě tuší účelovost takového vztahu. Účast Jiřiny Jiráskové či Ilji Racka jako Kassandry či věštce Theresia považuji především za jakýsi symbolický hold těmto seniorským osobnostem souboru.

Mocná Afrodité v Divadle na Vinohradech je tedy zatím na polovině cesty. Neurazí, ale ani nijak výrazně nepobaví. Potřebuje zkrátka v průběhu repríz doladit.

autor: Jana Soprová
Spustit audio