Amadeus na Vinohradech je příkladem velké činohry, kterou Töpfer sliboval
Hra Petera Shaffera Amadeus, odložená při výměně vedení vinohradského divadla, se nakonec na tuto scénu přece jen dostala, a to v režii Martina Čičváka.
Režisér Martin Čičvák společně s dramaturgem Milanem Šotkem hru poněkud prokrátili, vypustili legendu o otrávení Mozarta i Salieriho nepovedenou sebevraždu. Scénograf Tom Ciller pro inscenaci vytvořil působivou scénu s výrazně rudou platformou a třemi klavíry. Každému divákovi jistě utkvějí v paměti dvě vizuálně silné scény. V jedné z nich se rudá plocha s Mozartem hrajícím na klavír zvedá doslova k nebi, do závratné vertikály. Pro představitele Amadea je to zajisté akrobatický výkon, pro diváka dotek skutečné divadelní magie. Při té druhé, až hororové scéně je za ponurých tónů Komturovy árie z Dona Giovanniho prolomena zeď a ve vzniklé díře se zjeví hrozivé alterego Mozartova otce.
Shafferův příběh, vyprávěný z pozice italského skladatele Salieriho, který ve své době byl v podstatě módní ikonou Vídně, může divák vnímat v několika vrstvách. Někdo ocení napínavý příběh, v němž Salieri promyšleně zničí naivního Mozarta. Jiného zaujmou obecnější aspekty příběhu, onen věčný souboj průměrnosti s genialitou, i střet normálního světa s vnitřním světem umělce. Pro autenticitu příběhu je zásadní vhodné obsazení ústřední dvojice, a takové představitele na Vinohradech naštěstí mají.
Jiří Dvořák svého Salieriho prezentuje jako elegantního, usměvavě suverénního muže s nadhledem. Jeho suverénní sebejistota dostává trhliny pouze ve chvíli, kdy jej nikdo nevidí. Jen jedinkrát dává nahlédnout na oponu své image, když se trapně vrhá na Konstance ve snaze ji svést. Jeho pochyby i nenávist jsou schované či doslova stlačené pod povrchem. Pod skořápkou sterility cítíme spalující oheň ctižádostivého umělce. Jakkoli se snaží Mozarta, jímž pro jeho živočišnost pohrdá, zlehčovat a zpochybňovat, jeho génia nedokáže popřít. Zvláštní směs nenávisti a zároveň oddaného obdivu dodává Dvořákovu výkonu zvláštní jiskru.
Ondřej Brousek má pro Amadea výborné předpoklady
Díky hudebnímu talentu nemusí schopnost klavírní hry jen předstírat. A jeho herecké dispozice mu umožňují vytvořit přesvědčivou podobu neurotického geniálního dítěte, neschopného dospět a fungovat ve společnosti tzv. normálních lidí. Je pro své okolí zároveň přitažlivý i nesnesitelný. Je zranitelný, asociální, nepříjemný svým ječivým smíchem, a nepochopitelný tím, jak se v jakékoli chvíli dokáže ponořit do hudby a nevnímat okolní svět.
Jediná Konstanze v interpretaci Ivany Uhlířové jej dokáže pochopit, protože i v ní zůstává naivita, dětinská otevřenost, a zároveň přirozená ženská empatie. Ostatní postavy slouží jako ilustrační rámec jejich příběhu, a úmyslně postrádají životnost. Císař Josef II. Michala Novotného připomíná povrchnost dnešních politiků–sportovních nadšenců tím, že veškeré věci řeší v přestávkách mezi šermováním. A ostatní VIP jsou pouze společensky animovanými figurkami. Jejich představitelé se vyjadřují jen pantomimicky, zatímco jejich ústy promlouvají jiní.
Pokud jde o celkový obraz inscenace, jisté rozpaky vzbuzuje rádoby novátorské ztvárnění operních scén, nicméně jako celek je Amadeus zajímavou inscenací, která naznačuje možnosti vinohradského divadla jako úspěšné „velké činohry“, jak ji při svém nástupu sliboval ředitel Tomáš Töpfer.
