Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla - recenze

Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího ŠtaidlaFoto:  Národní divadlo Brno

Nesentimentálně vyprávěný příběh krasobruslařské legendy Hany Maškové a textaře Jiřího Štaidla slibovaly anonce nové inscenace Národního divadla v Brně nazvané Zaslíbení. Režisér a umělecký šéf Mahenovy činohry Zdenek Plachý v ní zpracoval scénář své manželky Lenky Plaché a dramaturga divadla Marka Hladkého.

Inscenace Zaslíbení s podtitulem Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla nezačíná špatně. Filmové projekce i dobová hudba evokují svébytnou atmosféru šedesátých let a na jevišti, jež v tu chvíli představuje divadelní klub, se to jen hemží figurami se zvučnými jmény: Karel Svoboda, Jiří Štaidl, Karel Gott. Lákavě se rozvíjející příběh ale záhy doprovázejí další a další dějové linie, jež nejsou vždy ku prospěchu věci. Dojde nejen na osudné setkání protagonisty s Hanou Maškovou a klíčové okamžiky jejich vztahu, ale sledujeme i scénu shledání Štaidla a jeho přátel s komunistickým pohlavárem, dále jakousi obraznou šachovou partii dvou tajných policajtů alias hybatelů děje, četné baletní vsuvky a v neposlední řadě také výjevy představující skrytou rodinnou anamnézu Maškové: schizofrenický dialog její matky před zrcadlem či naturalistickou vraždu obou bratrů i následnou sebevraždu otce. 

Scénář psychiatričky Lenky Plaché a dramaturga Marka Hladkého trpí řadou nedostatků, zvláště neschopností tvůrců vystavět a udržet dramatickou kompozici. Chaotický syžet měl zřejmě zpřehlednit hlas vypravěče, avšak jeho funkce v inscenaci Zdenka Plachého je kontraproduktivní: vlastně jen polopaticky vysvětluje to, co by mělo být zřejmé z jednání dramatických postav. Více než tříhodinová inscenace se zvláště ve druhé polovině neúnosně vleče a opakovaně sklouzává k politickým tématům. Štaidl, přesněji figura nazvaná Jiří Štaidl, se po smrti přítelkyně utápí v alkoholu a stává se až jakýmsi politickým buřičem, jenž vzdoruje nastupující normalizaci. Není podstatné, zda tato charakteristika odpovídá skutečnosti. Lacině politizující tón inscenace však překrývá jak divadlem anoncovanou autentičnost příběhu, tak i režisérem vyzdvihovaný rozměr antické tragédie: jeho inscenace bohužel nemá jedno ani druhé. 

Je to škoda nejen proto, že jde o námět velmi originální a vzhledem k pozapomenutým aktérům děje i záslužný. Promarněná příležitost mrzí zvláště s ohledem na nepřehlédnutelnou snahu hereckého souboru vykřesat z mizerně napsaných figur alespoň zdání věrohodnosti. V tomto smyslu zaslouží uznání zvláště Klára Apolenářová, která hraje Hanu Maškovou jako křehké stvoření, co nechce nikomu ublížit, ale i Dana Pešková v roli hysterické matky, která ničí dceru svou opičí láskou. Co je platné nasazení herců, když jim scénář předepisuje prázdné dialogy? K čemu nápaditá a nákladná scéna Daniela Dvořáka, když v jejích kulisách zaznívají klišé a banality? 

Zaslíbení na jevišti Mahenova divadla se sice pokouší všemi prostředky evokovat atmosféru „zlatých šedesátých“, ale to je všechno. Inscenaci chybí režijní výklad i dobrý scénář: bez toho se velké divadlo zkrátka nedá dělat. 

Lenka Plachá a Marek Hladký: Zaslíbení. Národní divadlo v Brně, Mahenova činohra, světová premiéra 28. ledna 2011