Balada pro banditu v NDM – recenze

Inscenátoři se rozhodli pro formu velkojevištního muzikálu. Scénograf Jan Štěpánek vystavěl na rozlehlé ploše jeviště Divadla Jiřího Myrona rozměrnou dvoupodlažní konstrukci z dřevěných trámů s výraznou symbolikou kříže. Scéna evokuje představu lesa, tajemných zákoutí i střetu křesťanské a pohanské věrouky. Kostýmy Kataríny Holkové vycházejí jednak z dobových reálií (např. uniformy četníků), jednak z atmosféry lidových vyprávěnek o čarodějnicích a babách jagách, kterému nejvíce odpovídá oblečení Morany a čarodějnic Mary a Evy, jehož cílem jsou téměř pohádkové, barevné, mnohovrstevnaté, strašidelné i erotické postavy.

Režie Petera Gábora vychází z protikladu, ve kterém proti sobě stojí na jedné straně Olbrachtův obraz Nikoly Šuhaje jako oběti zrady vlastních lidí, lidového hrdiny, nezranitelného zbojníka, který bohatým bere a chudým dává, a na druhé straně Milanem Uhdem kouzla zbavený násilník Nikola jdoucí bez ohledu na životy a majetek ostatních hlavně za svým cílem, a jehož činy v konečném důsledku nepřinesou nikomu nic dobrého.

Tato dualita je vyjádřena stylizovaným rytmickým tanečním i hlasovým projevem chóru v kontrastu s poetikou lidové melodiky, písně a tance. Peter Gábor se rozhodl na platformě Balady pro banditu předvést mystérium lásky a smrti, života a zrady, režijní situace a efekty však občas potlačují krásu i výpověď původní předlohy, byť demytizace hlavního hrdiny i zbojnického tématu tady jde ruku v ruce s cílem autora hry. Příčinou zajisté je i nutné potlačení komorního rozměru předlohy v souvislosti s požadavky velkého jeviště a zvoleného žánru.

Mezi hereckými výkony dominuje postava židovského obchodníka Mageriho v podání Jana Fišara. Herec obsazovaný převážně do charakterních rolí tu překvapuje pro mnohé překvapivým komediálním pojetím, Jan Fišar se při tvorbě postavy nechal inspirovat poetikou židovských anekdot a stává se téměř ústřední postavou hry. Jeho výkon je doslova metodickou ukázkou průběžného chování herecké postavy. Dalším takto výrazným zjevem na jevišti je Morana Veroniky Forejtové. Její téměř taneční pohyb, řeč těla, gesto, vycházející z magie lidových pověr přesně vyjadřuje nadčasový rozměr lidového mýtu a věčnost mystiky.

Výraznými postavami jsou i Velitel četníků David Viktora, který těží z komediálního potenciálu postavy, a Kubeš Františka Strnada, hercem pojatý jako muž strádající láskou k Eržice.

Oba dva hlavní představitelé, Igor Orozovič coby Nikola Šuhaj a Veronika Lazorčáková v postavě Eržiky jsou tu jaksi upozaděni. Důvod spočívá jednak v režijním důrazu na davové taneční a pěvecké scény, jednak v samotném spíše komorním hereckém pojetí. Ústředními postavami jsou však díky celkovému jevištnímu obrazu tentokrát jiní. Eržiku tlačí do pozadí výrazné postavy Derbakové (Pavlína Kafková), obou čarodějnic (Andrea Mohylová a Daniela Kupčíková). U Igora Orozoviče jde možná i o záměr režie: komické scény dialogů mezi Velitelem četníků a ostatními postavami, i akcent na Vladimíra Poláka v roli Derbaka tu spíše potlačují motiv hlavní postavy než postavu jako takovou. Oba dva představitelé titulních rolí však zasluhují pochvalu za pěvecké výkony, vyjádřenou opakovaným potleskem na otevřené scéně.

Hlavní síla ostravské inscenace Balady pro banditu tak spočívá v tom, co diváci vlastně očekávají: v nádherné hudbě Miloše Štědroně v podání živého orchestru vedeného Vlastimilem Šmídou a v písních, které časem zákonitě zlidověly, neboť vycházejí z poetiky lidové písně a hovoří přímo k srdci diváka.