Bláznivý den ve Stavovském – recenze

Zatímco po dlouhá desetiletí divácký zájem dobýval příběh o Figarovi spíše v hravém hudebním mozartovském duchu, současná doba znovuobjevila Beaumarchaisovu kritiku společnosti. Téma zhýralosti panstva, permanentní přetvářky, chytrácké přizpůsobivosti sluhů, úplatnosti soudců, jakož i jisté latentní hrozby vzbouření proti těmto pořádkům dnes znovu získává na aktuálnosti.

Pro soubor Národního divadla původní hru upravila Daria Ullrichová, která zkompilovala dva různé překlady a doplnila i dalšími zdroji (např. Oswald Spengler Zánik západu). Svou roli zde sehrála i hudební verze, z níž si vzal inspiraci skladatel Aleš Březina a vytvořil současné hudební variace (představení provází živá hudba skromného orchestru). Vizuální stránku vyzdobila nápaditými „skládacími“ kostýmy Kateřiny Štefkové – nejvýrazněji u hraběnky, která vystřídá množství rafinovaných rób a v určitých chvílích do svých krinolín doslova propadá.

Hra uváděná pod názvem Bláznivý den aneb Figarova svatba dodržuje klasickou jednotu místa, času a děje. David Marek pro ni vytvořil jednoduchou scénu ohraničenou židlemi (v druhé půli jsou z židlí vytvořeny dvě hromady), kde je jasné světlo zářivek střídáno výtvarně působivou hrou stínů. Shůry trčí roura, z níž ve chvílích obecného štěstí prýští proud ostře růžových kostiček připomínajících žužu.

V tomto časoprostoru se odehrává příběh eroticky laděných záměn a mýlek. Každý šidí každého, ale nakonec – po choreograficky vtipně pojaté zahradní hře na schovávanou – všichni na všechno zapomenou a dělají, jako by se nic nestalo.

Jak se zdá, Michal Dočekal se v režijní koncepci zjevně zhlédl v tvorbě Roberta Wilsona, a postavy do značné míry jak vizáží, tak i způsobem prezentace působí jako pokračování Wilsonovy Věci Makropulos na zdejším jevišti. Nic proti tomu, jistá odlidštěnost, citová sterilnost, vnějšková načinčanost a vykroucenost postav k tématu sedí, a navíc může připomenout i eticky podivné dění na naší politické scéně a v jejím zákulisí.

Herci technicky zvládají tento typ image velmi dobře, od Miroslava Donutila v roli slizce uhlazeného stárnoucího proutníka hraběte Almavivy, přes Miloslava Koniga v roli zmatkářského, eunuchovského Cherubína až po prostomyslného věčně opilého zahradníka Antonia v interpretaci Milana Stehlíka. Výrazněji nicméně působí proměnlivější ženské představitelky, ať už Zuzanka Pavly Beretové či především Hraběnka Kateřiny Winterové, která projde v ději působivou proměnou od vysoce stylizované, trochu trapné staré-mladé manželky zpět k zapomenutému půvabu svého mládí, které jako by znovu získala shozením krinolínové konstrukce. Samozřejmě, u všech postav záleží na tom, nakolik je divák ochoten jejich stylizaci přijmout.

Jakoby z trochu jiné hry je Figaro Richarda Krajča. Překvapivě, a přiznám se, že proti mému očekávání, není postavou příliš výraznou. Působí jako jakýsi everyman, snad šedá eminence v pozadí, u níž nikdy nejsme schopni pochytit, co si vlastně myslí. Občas sice probleskne image sympatického dareby, mazlivý sexy přízvuk, sem tam šlehne na různé strany kritickým slovem, ale jinak působí spíše unaveně, odevzdaně a jaksi zklamaně. Navzdory tomu, že všechno vlastně dopadne v jeho prospěch – najde své ztracené rodiče, dostane svou milou a navíc jen tak mimochodem shrábne spoustu peněz.

Jak pojetí postavy Figara, tak i celá inscenace Bláznivého dne jako by byla zrcadlem doby, která má v sobě cosi divného, v níž se přátelství mění ve vzájemné podrazy a jakákoli dobrá zpráva se vzápětí stává zprávou špatnou. Doby, ve které se všichni přetvařují tak usilovně, že zapomínají, kým vlastně jsou.