Nejlepší divadlo a tanec roku 2016. Bobříci a Tygr v tísni LETÍ!
Co zajímavého a nevšedního přinesl uplynulý rok v českém divadle a tanci? Na největší zážitky jsme se zeptali našich redaktorů i pravidelných spolupracovníků Mozaiky z řad divadelních a tanečních publicistů a kritiků.
Marina FeltlováKdyž jsem přemýšlela, který divadelní zážitek mi za uplynulý rok nejvíc utkvěl v paměti, vybavily se mi především inscenace nezávislých souborů, které mnohdy tvoří v náročných podmínkách, rekvizity shánějí veřejnou sbírkou, kostýmy mají ze second-handů nebo vlastních šatníků, ale touha tvořit je u nich silnější než všechny finanční, organizační a produkční překážky. Jejich inscenace vznikají z vnitřní potřeby, nikoli z nutnosti vyplnit další položku dramaturgického plánu, a je to na nich znát.
Jedním z nich je Studio PalmOffka, k jehož mimořádným inscenacím patří Mlčení bobříků, spojující prvky hororu, absurdity a bláznivé komedie se závažným tématem komunistických čistek a bezpráví 50. let. Humor (často velmi drsný) nijak nesnižuje tragiku a tragiku zpracovaného příběhu a naléhavost celkového sdělení. Diváci se po celou dobu hlasitě smějí, ale současně je mrazí v zádech.
Mám radost i ze souborů působících ve Vile Štvanice. Z jejich produkcí mě asi nejvíc potěšila inscenace Olga - Horrory z Hrádečku Divadla LETÍ s vynikající Pavlínou Štorkovou v hlavní roli, ale i tvorba Geisslers Hofcomoedianten a Tygra v tísni. Výjimečný je i imerzivní projekt Pomezí (zejména neuvěřitelnou, do nejmenších podrobností dotaženou scénografií). Zcela neotřelá témata i divadelní zpracování přinášejí inscenace souboru Handa Gote - vždy invenční, zábavné, výtvarně a hudebně jedinečné... Ale abych nekřivdila kamenným divadlům, z jejich produkcí mi asi nejvíc učarovala Pěna dní Klicperova divadla a režijního dua SKUTR. Nádherné souznění Vianova textu s divadelní adaptací! Inscenace je poetická, hravá, chvílemi ulítlá, ale nikdy ne přes čáru, dokonale pracuje s autorovou bezbřehou fantazií, absurditou, humorem a ironií.
Čtěte také: Hon na Morčata spustí Tygr v tísni ve Vile Štvanice jako komorní alegorický horror
Veronika ŠtefanováV mých divadelních vzpomínkách uvíznou představení umělců, kteří přináší nový pohled na danou uměleckou formu nebo v dobrém slova smyslu vyprovokují svou odvahou předstoupit před diváky s novými výrazovými prostředky. V roce 2016 jsem tímto způsobem vnímala dvě výrazná sóla. To první předvedla artistka a performerka Eliška Brtnická ze souboru Cirkus Mlejn. Ve své autorské inscenaci Enola pokročila zase o kus dál ve vnímání estetiky cirkusových umění. Více než na představování se v Enole soustředí na přítomnost a bytí na jevišti. Ve fyzicky náročné choreografii na visuté hrazdě nachází nový, geometricky přesný a přitom lineárně plynoucí jazyk těla. Na této inscenaci je patrný dlouhodobý a kontinuálně trvající umělecký výzkum. Na Enole proto oceňuji odvahu, touhu a potřebu hledat a přitom klást důraz na precizně zvládnuté řemeslo.
Těmito kvalitami se může pyšnit také inscenace Sólo performera a mima Radima Vizváryho. Je to série několika obrazů, které jako autor, režisér i jako interpret za posledních deset let Radim Vizváry vytvořil a v Sólu je obnovil a spojil do dramaturgicky ucelené formy. Sólo je důkazem bravurně zvládnuté techniky klasické pantomimy, divadla butó, fyzického divadla i klaunerie. Radim Vizváry přirozeně chápe i cítí podstatu fyzického umění těla a skrze něj dokáže předat sdělení provokativní, smutná i krásná.
Když trochu odstoupím od své vášně pro fyzické divadlo a nový cirkus, nemohu nezmínit silný emotivní zážitek z činoherního představení inscenace Obchod na korze, kterou pro pražské Divadlo X10 zdramatizoval a zrežíroval Jiří Pokorný. V tomto představení se hercům daří překračovat pomyslnou čtvrtou stěnu a přibližují se divákům. Inscenace Obchod na korze je silným zážitkem v mikro prostoru divadelního sklepa, kde čtveřice herců navozuje svým silně expresivním projevem tísnivé existenciální dusno.
Jana Soprová Když jsem listovala pamětí, došla jsem k tomu, že asi nejraději bych zmínila projekt, který mě baví, a má tu správnou mladou energii, tak jak má divadlo mít. I když ne všechna představení jsou stoprocentní, bez chyby, často jsou to tzv. divné hry, zvláštní inscenační tvary, které vzbuzují kontroverzní reakce a přímo vyzývají k diskusi. Ale právě proto - myslím - stojí za zaznamenání. Mluvím o projektu Vila Štvanice. Prostor na jedné straně romanticky lákavý, na druhou stranu trvale handicapovaný přístupem přes překážky. V tomto prostředí nabízejí svá představení tři soubory, které mají rozdílné inscenační přístupy, ale společná je jim snaha představovat jak úplně novou dramatiku, tak klasiku v novém kabátě - a hlavně nebát se experimentu. Je to Tygr v tísni, Geisslers Hofcomoedianten a divadlo Letí.
Uvádím pouze názvy souborů, ale kdo sem chodí, ví, že za názvy souborů se schovává množství velmi různorodých lidí, k nimž přibývají stále další spolupracovníci. Tygr v tísni představil na přelomu léta a podzimu zajímavý antický site-specific Oresteia, s nímž jsme mohli putovat po různých tajemných místech ostrova. Geissleři společně s diváky slavili letos 15 let své existence mj. scénickým koncertem Loutnacz. a taky s Magdalenou lascivní a kajícnou, při které se scénografickou odvahou přinesli do Vily i barokní vodní hrátky.
A do třetice - divadlo Letí - letos zabodovalo hlavně se skvělou fantasy biografií o někdejší první dámě pod názvem Olga (Horrory na Hrádečku). A když se nedávno objevila Tajemná záře nad VILOU, způsobilo to mezi kritiky docela hukot - povedená hororovitá pohádka pro dospělé, aktuální slovo k emigrantům a brexitu, nebo plakátový propadák? Můžete si vybrat. V každém případě mě těší, že tohle místo je trvale - a nejen divadelně - oživováno.
Josef RubešSkvělá je rozšiřující se možnost vidět u nás špičkové zahraniční soubory. Kromě tradičního festivalu v Plzni, festivalu německého divadla v Praze a dalších hostování, to byl letos i janáčkovský festival v Brně a velmi slibný úvodní ročník festivalu Palm Off Fest v Divadle pod Palmovkou. Snad se toto brzy stane inspirací i pro české divadelníky, protože máme za sebou další velmi průměrný až podprůměrný rok. Divadlo, mluvím především o kamenných divadlech v hlavním městě, je nudné, opotřebované, beze smyslu. Proto mě zaujaly spíš projekty „na okraji“ - Mlčení bobříků (Studio Palmoffka), Obchod na korze (Divadlo X10), LoutnaCZ (Geisslers Hofcomoedianten) a představení Ferdinande! (Venuše ve Švehlovce).
Vladimír MikulkaPříjemných zážitků se za rok nasbírá celá řada, a tak si z nich trochu diplomaticky vyberu jeden zahraniční. Festival Kiosk.sk, který pořádá žilinská zastávka Zarečie, byl pro mě nejen velmi příjemným setkáním se současným slovenským alternativním divadlem, ale zároveň i důkazem, že když se sejde skupina odhodlaných a vytrvalých lidí, dají se i hory přenášet. V tomto případě má přenesená hora podobu živého a fungujícího umělecko-společenského centra, postupně vybudovaného z vybydlené železniční stanice na nevlídné panelákové periferii západoslovenského průmyslového města.
Ladislav VrchovskýMoje radost pramení z velmi úspěšného etablování se zcela nové divadelní scény v Ostravě, která se jmenuje Stará aréna. V prostorách, kde před dvaceti pěti lety vznikla Komorní scéna Aréna, dnes jedno z nejlepších divadel v zemi, se dala dohromady úplně stejně jako před těmi lety skupinka nadšenců, a založili vlastní divadlo. To místo je snad požehnané všemi dobrými duchy divadla: během jednoho roku se ve Staré aréně zrodily skvělé inscenace, a dnes jsou některé už zařazeny do oficiálního programu festivalu ostravských činoherních souborů Ost-ra-var.
Nechci je zde jednotlivě vyjmenovávat, ale všechny mají z hlediska srovnání s divadelní produkcí v ČR nadprůměrnou úroveň, a některé jsou doslova špičkové (např. jedna z posledních premiér, Humanity upgrade, o závislosti na moderních technologiích). Za vším stojí umělecký šéf, absolvent režie na JAMU Pavel Gejguš, ale bez jeho spolupracovníků v týmu by to nešlo. Takže ta moje největší radost je spojena s důkazem, že i dnes se rodí divadla naprosto spontánně jen z lásky k tomuto druhu umění, a jsou životaschopná.
Pavla Bergmannová Z nabídky českého činoherního divadla uplynulého roku mám svým způsobem tak trochu rozporuplný pocit. Na jedné straně si sice zachovává svou stabilní úroveň, kdy tvůrci jako Jan Mikulášek, Dan Špinar, Martin Františák, J. A. Pitínský, Jiří Havelka či David Drábek nabízejí divákům velmi kvalitní inscenace, v nichž ovšem neustále opakují ty samé principy a nijak výrazněji neposouvají a neproměňují svůj rukopis. Jsem sice za kvality jejich divadla velmi ráda, nicméně chybí mi tu určitý progres, posun dál. Jako by tu absentovala nová zásadnější režijní osobnost, která by ty poklidné hladiny českého divadla trochu pročeřila a zároveň předala další podnět i stávajícím tvůrcům.
I vzhledem k určité „akademičnosti“ české činohry se pak pro mne jedním z největších divadelních zážitků uplynulého roku stal nezávislý projekt ostravského Absintového klubu Les, v němž dramatik Tomáš Vůjtek režíroval o letošních Velikonocích vlastní titul s názvem Ostravské undergroundové pašije aneb O nejslavnějším zmrtvýchvstání. V něm nabídl rozpustile postmoderní variaci klasického tématu, v níž s humorem, bez patosu a s využitím rozmanitých dispozic sklepní scény pojednává o utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a také se s nadsázkou pokouší přesvědčit všechny pochybující o jeho poslání.
Do realizace se radostně zapojili nejen různí divadelníci všech ostravských divadelních scén, ale také neherci z řad místní nezávislé scény a také zde došlo k nebývale sympatickému souznění mezi tvůrci a diváky. Pašije se tak staly nevšedním divadelním zážitkem, který vtahoval sympatickou nenuceností a radostí ze hry všech zúčastněných, zároveň byly důkazem lidské i umělecké pospolitosti a potřeby tvořit. A to je na celém projektu to nejcennější.
Lubomír MarečekNebude nijak nadnesené říci, že letošní pátý ročník mezinárodního festivalu Janáček Brno 2016 se stal velkou kulturní událostí tohoto roku. Důkazem toho jsou kupříkladu dvě mimořádné operní inscenace Carsenovy Káti Kabanové a Radokova Modrovousova hradu. Oba tituly představují zcela jedinečné divadelní produkce ve světových parametrech a byly jasnými vrcholy přehlídky. Nenechte si ujít novou inscenaci Káti Kabanové.
Janáček v tak čistém režijním, výtvarném, hudebním i pěveckém balení je velkým, silným a očistným zážitkem. Káťa Kabanová v podání domácí Pavly Vykopalové podle mne dokonce nabídla nejsilnější ženský jevištní výkon roku. A já do divadla chodím opravdu velmi často a opravdu to není přehnané tvrzení. Šlo o koncízní, přesné a ve falešné romantice neutopené podání hrdinky, který ví, že svého muže nemiluje a že ona sama je pro svoji lásku jen kratochvílí. Naštěstí nejen pro Brňany zůstaly obě inscenace na repertoáru brněnské opery, i když v případě Radokova Modrouvousova hradu jen na několik repríz. Mimořádně kvalitní program však přinesly všechny tři dramaturgické řady přehlídky, která letos udělala Brnu i Janáčkovi čest a jasně ukázala, že tak skvělé bienále tuzemská nejen operní scéna opravdu potřebuje.
TANEC
Marina Feltlová Stále více je patrné, že i tanec dokáže klást závažné otázky, reagovat na palčivá témata současnosti, aniž by rezignoval na krásu a umělecký rozměr. K nejsilnějším inscenacím tohoto druhu, které jsem v uplynulém roce viděla, patří Lešanské jesličky Lenky Vagnerové and Company - poetický příběh na motivy Hrubínovy balady řetězí jeden obraz za druhým a vyvolává tisíce asociací, které se dotýkají našich malých osobních historií i velkých dějin světa.
Naléhavost sdělení je příznačná i pro soubor RootLessRoot Company (v Česku tvoří pod hlavičkou DOT504), tedy pro choreografy Jozefa Fručka a Lindu Kapetaneu. Ve svých dílech vycházejí z archetypů a mýtů, aby promlouvali k dnešku, vždy kladou maximální nároky na fyzický projev tanečníků, na dokonalost pohybu, na detail. Nejnověji v inscenaci You Are not the One Who Shall Live Long.
A do třetice – sólo Martiny Hajdyly Lacové (nositelky ceny Tanečnice roku 2015), která exceluje v choreografii Andreje Petroviče L/ One of the Seven. Písmeno L znamená Lust, tedy chtíč, erotickou touhu, která vyzařuje z každého pohybu tanečnice, ze sebemenšího záchvěvu jejího těla. Tanec je smyslný, ale nikdy prvoplánově lascivní, promlouvá o bolesti i štěstí, o rozporu mezi zdrženlivostí a živočišností, o vzplanutí i popelu, který po ohni zbude.
Jana Návratová Do krabičky „taneční zážitky roku 2016“ jsem si už na jeho začátku uložila Svěcení jara v choreografii Jiřího Bartovance, kterou nastudoval se studenty Duncan centre konzervatoře. Po dlouhé době jsme na scéně mohli vidět ten starý dobrý Duncan! Ve Svěcení se zase vrátil jeho typický duch – tanec „navzdory“, tanec jako výzva, tanec o život. Na to, že tato škola deklarovala tvorbu jako vzdělávací metodu, jsme na tento počin čekali docela dlouho.
Velký dojem na mě udělaly Lešanské jesličky Lenky Vagnerové. Lenčina pozice na české taneční scéně není úplně jednoduchá. Na letošní Českou taneční platformu nebyla, jak známo, nominována její vynikající choreografie Gossip, což vzbudilo v našem rybníčku nebývalé vlnobití. I proto je každá další práce Lenky Vagnerové vyhlížena s velkým očekáváním. Lešanské jesličky jsou uhrančivé – je to skutečné vrstevnaté dílo, ne pouhý taneční „projekt“. Těch ušitých horkou jehlou jsme letos viděli až dost. Nevím, kdy se Vagnerová tak hluboce dotkla uměleckých strun ve své duši, ale cítím, že už nemůže slevit. Osobně ten okamžik velebím.
A ještě trochu odjinud. Ráda bych připomenula bezvadnou akci Tanec v metru, kterou dala do kupy parta tanečních nadšenců. V pěti stanicích metra připravili tak neodolatelný program, že nejedna souprava vlaků odjížděla poloprázdná. Češi nejsou zrovna ohromní tanečníci a spontaneita není naše nejsilnější vlastnost, ale přesto se na pár hodin jednoho všedního květnového odpoledne podařilo přehradit proud všednodennosti tangem, salsou, hip hopem a dalšími styly a strhnout kolemjdoucí. Vlaky budou jezdit stále, povinností neubude, ale vzpomínka na tu nečekanou chvíli s tancem uprostřed města se v krabičce zážitků bude usmívat ještě dlouho.
Nina Vangeli Minulý rok byl rokem charismatických tanečnic. V plné síle náhle vyvstaly výrazné ženské osobnosti s osobitým a nezaměnitelným projevem. Takovým bylo beze sporu sólo Martiny Lacové v choreografii Andreje Petroviče L/One of the Seven. „L“ zde znamená Lust, chtíč, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Osoba sólistky byla trumf v rukávě choreografa. Byla ztělesněním maximální citlivosti dokonalého těla; jeho svrchované taneční kultury. Choreografie neobsahuje žádnou lascivnost, žádná klišé upadlé ženy, dokonce vlastně nic explicitně erotického. Jsou to spíše jen elastická, nenápadná a zároveň trochu záludná protahování štíhlých svalů a šlach v nezvyklých polohách – v předklonu, běhu po čtyřech; obraz toho, jak jí chtíč ohýbá tělesné tvary jako hysterkám v záchvatu. Zároveň jsou ty pohyby úskočně zdrženlivé a neprognostikovatelné. Cokoli tanečnice udělá, je naprosto dokonalé a krásné.
Nadstandardní fyzické hodnoty měl i výkon Cécile da Costa ve Vypravěči Petra Boháče na téma nenarozených dětí. Tmavovlasá žena houževnatého hubeného těla na jevišti vibruje a žhne. Zachmuřený středomořský typ zaujme už svým lehce exotickým vzezřením, zejména však silou, která vyzařuje z celé její persóny, těla, postury, z odhodlanosti tmavých, vážných očí. Příběh začíná jejím dechem; možná se zalyká, možná se jí dech úží úzkostí, a v této úzkosti má počátek její expresivní pohyb. Příběh jí prorůstá do těla a větví se samosebou i v hlase; Cécile da Costa je zpěvačka s rozsahem od řevu šelem přes úpění mučeného v cele a chroptění škrcené oběti domácího násilí až po andělské zvonění.
Strhující výkon podala také tanečnice Jana Vrána v rozsáhlém tanečním výstupu Akuliny z opery Z mrtvého domu (v režii Daniela Špinara a choreografii Radima Vizváryho). Tanečnice obrovského ženského charismatu sehrála postavu vzniklou v imaginaci režiséra a choreografa. Ztělesňuje sen všech frustrovaných vězňů o ženě, kráse a erotice. Objevuje se prakticky nahá ve velké expresívní scéně. Je to dlouhý náročný taneční výstup, v němž si počíná jako ve vlastním šíleném snu, jsouc zároveň šíleným snem mužů. Tato tanečnice velkého charismatu měla při děkovačce větší potlesk než operní sólisté.
