Boris Godunov ovládne scénu Národního divadla v podání Vitalije Jefanova
Po pěti letech se na hlavní scénu Opery Národního divadla v Praze vrací klasická ruská opera. Inscenace rozsáhlé historické fresky Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov pracuje s oběma autentickými verzemi díla z let 1869 a 1874. Hudebně ji nastudoval umělecký ředitel Opery Národního divadla Petr Kofroň, režii má Linda Keprtová. V titulní roli Borise Godunova se v Praze představí dva přední ruští pěvci Michail Kazakov a Vitalij Jefanov.
Boris Godunov je dílo, které otevírá řadu otázek. Je nadčasovou úvahou o tom, jakým způsobem se utvářejí dějiny, o tom, jakou roli v nich sehrává lidský jedinec. Je obrazem a zároveň kritikou toho, jak nečestným způsobem se velká část vladařů a politických vůdců dostává k moci. Je také hlubokou sondou do problému lidského svědomí. Které z těchto témat ve vás rezonuje nejsilněji? Pro mě je v Borisi Godunovovi nejdůležitější téma lidského svědomí. Boris Godunov je člověk, který se dopustí vraždy, jejímž prostřednictvím získá vládu a moc, a problém svědomí se ho tak přirozeně silně týká. Rád bych ale ukázal i jeho pozitivní vlastnosti, které často zůstávají ve stínu jeho negativního činu. Mým cílem je ukázat ho jako cara, který miluje svůj lid a pečuje o něj. V kratší verzi, která se v Národním divadle bohužel nehraje, dává Boris Godunov lidu zlato a chleba. Jako vládce myslí na svůj národ – ať už je to vidět nebo ne.
Boris Godunov je také otec, který miluje své děti. Velice se trápí proto, že jeho dcera ztratila svého ženicha a stala se vdovou ještě předtím, než se provdala. Má také starost o syna, který se má stát carem. Bojí se toho, v jakém stavu mu zanechává zemi, jak jeho syn bude roli vladaře zvládat, a zda kolem sebe bude mít lidi, kteří mu pomohou. Hlavní leitmotiv je ale přes to všechno svědomí, které Borise mučí. A to je to hlavní, co chci v této roli vyjádřit. Zajímavé je, že když tuto roli zpívám, bytostně cítím, jak Boris pochybuje o tom, zda Dimitrije ve skutečnosti zabil nebo ne. Jeho vražda koneckonců není podložena ani historicky. Historikové se spíše přiklánějí k tomu, že nešlo o vraždu. Autor libreta - Puškin - to tak ale napsal.
Boris Godunov může být vnímán a čten i jako obraz současného Ruska, vnímáte vy sám v tom díle nějaké paralely k současnosti? Nemám rád, když se umění spojuje s politikou. Myslím si, že umění a politika spolu nesouvisí – alespoň já to tak vnímám. Do toho, co se děje v současné chvíli v Rusku nevidím, ale nepochybuji o tom, že politická rozhodnutí jsou motivována prosperitou a výhodami určitých lidí. Pravda je ta, že revoluce vždy byly a vždy budou. Vždy proti sobě stáli a budou stát bohatí a chudí – ať už je v čele státu Putin nebo kdokoli jiný. Tak to bylo, je a bude.
Titulní roli Borise Godunova jste nastudoval v moskevské Nové opeře, ve kterém působíte jako sólista. Jaký byl výklad této inscenace? A do jaké míry se liší od výkladu inscenace pražské?U nás v divadle jsme inscenovali předchozí, kratší verzi Musorgského opery. Chybí tam například scéna revoluce, která je v pražské inscenaci přítomná. Na rozdíl od pražské inscenace jsme ji pojali jako dobovou operu - s klasickými dekoracemi a kostýmy.
Čím vás oslovil režijní koncept Lindy Keprtové a poetika její inscenace?Linda Keprtová se snaží ukázat především vnitřní svět Borise Godunova. Způsob, jakým se vztahuje ke svému lidu a co vše pro něj dělá. To je mi velice blízké. Vlastně v jejím přístupu nevidím zásadní rozdíl v porovnání s přístupem moskevské inscenace. Vnitřní svět jedince je pro ni to nejdůležitější, stejně jako pro mě.
Autorem hudebního nastudování a dirigentem představení je Petr Kofroň. Jak vnímáte jeho přístup k Musorgskému, jeho interpretaci? Přinesl vám jeho pohled na Musorgského hudbu nějaké nové podněty? Musím říct, že je to pro mě velice milé a inspirativní setkání. Hned po první zkoušce jsem Petru Kofroňovi řekl – Petře, myslím, že my dva vnímáme a dýcháme stejným způsobem. Spolupráce s ním je skvělá, od první chvíle jsme si rozuměli.
Jak se vám pracovalo v Národním divadle? V pražském Národním divadle jsem poprvé a musím říct, že se mi tady velice líbí, prožívám krásné emoce. Praha je nádherné město. Navštívil jsem ale například také Ustí nad Labem, v tamní opeře jsem viděl Rigoletta. Ústecké divadlo je sice o hodně menší než pražské Národní, ale velice se mi líbilo. Nejen z architektonického hlediska, tamní scéna má také skvělou akustiku. Tu má ale i Národní divadlo, velice příjemně se tam zpívá. Abych to shrnul – jsem tady moc rád a doufám, že to není naposledy.
Ve vašem repertoáru jsem nenašla žádnou českou operní roli. Neměl byste chuť nějakou nastudovat? Musím říct, že českou hudbu a českou operu mám velice rád. Zřejmě to v mé oficiální biografii není uvedeno, ale zpíval jsem Vodníka z Dvořákovy Rusalky. Jednalo se ale jen o koncertní provedení. Bylo by skvělé zazpívat si Vodníka na operním jevišti, nejlépe tady v Čechách. Antonín Dvořák napsal také krásné písně, které bych rád nastudoval a provedl. Na tom ostatně v současné době pracuji. Velice by mě ale potěšilo nastudovat nějaké další role z českého repertoáru.
