Brian – recenze novinky Dejvického divadla

Titulní postavou je Brian Jones, zakládající člen skupiny Rolling Stones, který v poslední fázi svého života, kdy nad jeho muzikantstvím už nadobro zvítězily drogy, zakoupil farmu Cotchford v anglickém Sussexu, v níž spisovatel Milne napsal kultovní příběhy Medvídka Pú. Právě zde našel Jones ve svých sedmadvaceti letech – za nevyjasněných okolností – smrt v bazénu.

Jako tvůrce a režiséra Miroslava Krobota dlouhodobě zajímají témata spojená s vzestupy a pády lidské duše. Jeho hrdinové jsou hořce směšní lidé, u nichž se reálný život často prolíná s virtuální realitou a tajemnými zásahy osudu. V Brianovi jde přímo o esenci propojení těchto motivů, neboť osobnost idolu 60. let, hudebník Brian Jones, byla v mnohých aspektech neobyčejný. I když v novém tisíciletí vyplynula na povrch fakta, která nasvědčují tomu, že byl zavražděn, Krobotova verze tuto skutečnost nechává otevřenou, zabývá se Brianovou duší, zdevastovanou drogovou závislostí a nevyzpytatelností jeho jednání.

Diváci tedy mohou sledovat protagonistu v neobvyklé kreaci Jaroslava Plesla, kterak se s nepřítomným úsměvem na tváři snaží vyrovnat se dvěma světy, které ovládají jeho mysl. A tak paralelně komunikuje s Medvídkem Pú (David Novotný), Králíčkem (Pavel Šimčík) a Oslíkem (Hynek Čermák), stejně jako se svou přítelkyní Anitou (Lenka Krobotová), ostatními Stouny (Václav Neužil, Jiří Konvalinka a Richard Fiala) a rozhněvaným stavitelem Frankem (Martin Myšička).

Zatímco řeč a jednání zvířátek má dětskou logiku a optimisticky jednoduchý pohled na svět, svět lidí sem najednou vstupuje jako nepochopitelný a divný. Pořád po něm něco chtějí – lásku, tvůrčí počiny nebo peníze. Nikdo z nich ovšem netuší, že Brian už je na cestě někam jinam...

Tato sonda do Brianovy duše může na první pohled vypadat dosti pochmurně, ale v provedení souboru Dejvického divadla je to záležitost zábavná, hravá, naplněná zvláštní energií a smířlivostí. Pokud přistoupíte na ne-logiku příběhu, můžete se bavit či zamýšlet nad kontrasty idyly pohádkového světa a brutality světa skutečného.

K tomu přispívá výprava Andreje Ďuríka, ať už v interiéru domu, který lze velmi snadno rozložit jako kulisu, tak i kostýmech inspirovaných image 60. let v hippie či oblekové módě Rolling Stones (dokonalé stounovské účesy nevyjímaje), a samozřejmě i v kreacích antropomorfizovaných plyšových zvířátek. Podobně dovedně si s hudebním aranžmá poradil Marek Doubrava, který propojil vlastní variace s hudbou Rolling Stones, ale také Gustavem Mahlerem.

Nicméně, do Dejvického se chodí především na herce, a ti ani tentokrát nezklamali. Představitelé čtveřice Stounů s pochopením kopírují své pravzory, ať už v chování, chůzi, či hudebním projevu. Každému divákovi jistě utkvěje v paměti etuda se švýcarským kravským zvoncem, inspirující píseň Honky tonk woman, nebo rozřáděná skladba Brown Sugar, kde se je využito nejrůznějších ne-nástrojů a sborového zpěvu, za který by se nemusela stydět lecjaká muzikálová show.

Připomenu-li za všechny Václava Neužila v roli energií nabitého Mika Jaggera, neznamená to, že by ostatní za ním herecky pokulhávali. Zkrátka, obrazy a hudba se na nás valí jako kameny a herci si vzájemně přihrávají jako dokonale vytrénované sportovní mužstvo. Otázkou ovšem je, zda budete ochotni tento přiznaný úlet přijmout, a náležitě si ho užít.