Brněnská demontáž Dona Juana vystačila sotva na vlažný potlesk

22. červen 2016

Poslední inscenací souboru činohry Národního divadla Brno se pro sezónu 2015/2016 stal v Mahenově divadle Molièrův Don Juan v režijní vizi Rastislava Balleka. Zavedený slovenský tvůrce v Brně pokračuje v dlouhodobé kontinuální sérii inscenačních projektů, v nichž metodou autorské dekonstrukce ohledává kanonická díla světové dramatiky.

V činohře největšího moravského divadla se o to pokoušel v Ibsenově Noře roku 2013 a předloni v Shakespearovu Othellovi. Nyní přišla na řadu pitva nejslavnějšího prostopášníka a prototypu literárního libertina, kterého na jevišti Mahenova divadla ztvárnil dlouholetý člen souboru činohry Petr Bláha.

Brněnský Don Juan z pohledu režijního pojetíSlovenský režisér se snažil o velmi nezvyklé a v duchu inscenační tradice této kdysi zakazované skandální hry, také o radikální pojetí. To ani netkví v nějaké kupříkladu přeexponované Juanově tělesnosti, jeho sexuálního apetitu, jak bývá často a hlavně zjednodušeně tato slavná divadelní figura nahlížena. Ballek se snažil rozbít tradiční dramatickou formu multižánrové hry a vytvořit jakousi postmoderní více vrstevnatou inscenaci.

Bohužel režisérův koncept selhává Režisérská představa není naplněna divadelně a vlastně ani herecky. Ballekova inscenace staví na dlouhých výjevech naplněných disonantní hudbou, vše včetně tónů je tady cupováno na kousky, režisér se snaží na diváka přenést onen zvláštní nesoulad, což se ale nedaří. Výsledek je v divácké recepci místy nudný, nesrozumitelný. Na jevišti se snaží o jakýsi originální scénický řekněme humbuk, z něhož však nelezou žádná nová, a ani žádná stará témata. Režisér ukazuje jakousi společenskou i náboženskou ostrakizaci volnomyšlenkáře, který porušuje všechny možné konvence, aby nakonec zůstal totálně sám. Ballek používá všemožné finesy, aby zvýšil ten postmoderní mumraj. Sporná je práce s oponou zatahovanou v neočekávaných místech, ve finále pro poněkud prázdný efekt Sganarel sjede do orchestřiště nebo od počátku používá nefunkční na stativu umístěnou videokameru.

03654797.jpeg

Moderní pojetí, ale v tradičním vizuálním zpracováníScéna a kostýmy Kataríny Holkové citují barokní divadlo a jeho iluzívnost použitím malovaných portálů ubíhajících k horizontu jeviště. Nad ním se kupí malované červené baldachýny, tedy to co známe z královských a zámeckých divadel oné doby. Také Holkové kostýmy u dívek využívají onu erotickou nasládlost rokoka v podobě části přiznaných krinolín, bílé punčoškové módy, zabílený obličejů a vyčesaných vlasů a trikotů v tělové barvě. Ve scénografickém pojetí je to Don Juan velmi konvenční. Sám hlavní hrdina běhá po jevišti v bílých punčochách a županu, svléká si třeba několik vrstev spodního prádla, případně ukáže do hlediště nahý zadek. To jsou ale opravdu vše jen ilustrativnosti a dvojsmyslnosti, které výsledek zásadněji nemodelují.

A v čem tedy tkví novum Ballekova pojetí?K dalším sporným momentům tohoto režijního pojetí patří figura sluhy Sganarela, který není pouhým sluhou, který musí schytat vše za svého marnotratného pána. Tady je Sganarel skutečným partnerem svého pána, je mu co do dramatického pojetí figury vyzdvižen na roveň. Ba co více místy se dokonce v kostýmu mění v jezuitského kněze, duchovního, který chce onoho rouhače a hříšníka, jemuž slouží, přivést na pravou cestu, spasit jej. Bohužel jde o záležitost spíše vnějškovou, která nenese zvýšení dramatického účinu třeba právě v hrocení kontrastu rozdílných světů této dvojice.

03654798.jpeg

Závěrečné hodnocení hereckých výkonůJak už je zřejmě jasné, byl jsem z Ballekova režijního konceptu, ale také vlastního provedení Dona Juana, hodně rozpačitý. Výslednou diváckou bezradnost z této inscenace jen stvrdily herecké výkony. Petr Bláha jako Don Juan je herecky plochým a jednotvárným napudrovaným svůdcem, v jeho figuře není patrný onen vývoj rouhačského démona, který za svobodu klidně odejde do pekla. Je stále stejný. Sganarelův duchovní rozměr, poloha osobního Juanova misionáře nefunguje a Ondřej Jiráček je v těchto vážnějších momentech až nemístně legrační. Elvíra Hany Tomáš Briešťanské je sice o něco zajímavější, ale ani ona razantněji nepřekračuje ploský obrázek utrápené zavržené manželky. Jinou kapitolou jsou záměrně přestylizované figury jejích bratrů a šlechticů Dona Carlose a Dona Alonsa jak je hrají Václav Veselý a Roman Blumaier. Jejich pitvořivý projev je za hranicí srozumitelnosti, což je na jevišti činohry Národního divadla svatokrádež jiného druhu. Ballek se ve své režii snažil slavnou hru demontovat, z těch rozebraných součástí, ale nesložil nic výmluvně a překvapivě nového. Bylo to také cítit z vlažného potlesku po premiéře, kdy se málem nestihly ani roznést po jevišti květiny.

autor: Lubomír Mareček
Spustit audio