Cenci, zrůdnost v zábavném provedení – recenze
Na české jeviště se po letech vrátilo drama Percyho Bysshe Shelleyho Cenci. Premiéru romantické tragédie o krutosti, nevinnosti, zoufalství, zločinu a trestu uvedlo ostravské Divadlo Antonína Dvořáka 21. října. Shelley na scénu převedl nechvalně známý příběh skutečného italského rodu Cenciů, v jehož centru stojí incestní znásilnění, následná otcovražda a trest smrti pro znásilněnou dceru.
Cenci, zrůdnost v zábavném provedení – tak nazval svůj recenzní příspěvek divadelní publicista a kritik Ladislav Vrchovský.
Příběh šlechtického rodu Cenci inspiroval anglického dramatika Percyho Bysshe Shelleyho k napsání stejnojmenné tragédie. Dramatický osud rodiny z časů renesanční Itálie posunul realizační tým inscenace v ostravském Národním divadle moravskoslezském do roviny příběhu z mafiánského prostředí luxusního módního průmyslu.
Scéna Tomáše Cillera evokuje výkladní skříně módního salonu, ale vlastním provedením a barevným řešením vzbuzuje i dojem obrovité hrobky s nápisem CENCI ve zlatém provedení. Hrobka zahrnuje tři interiéry, z prostředního z nich pak pro některé situace vyjíždí vpřed velké molo připomínající módní přehlídky.Kostýmy, účesy a líčení Hany Knotkové odkazují na punkové hnutí a dekadenci, tomu odpovídá i důraz režisérky Anny Petrželkové na stylizovaný herecký projev s groteskními prvky. Hudba Josefa Vlka je velmi sugestivní, výrazně rytmická, a vychází ze současných trendů.
Divák, který jde na představení hry Cenci s představou shlédnutí historického dramatu, je brzy vyveden z omylu. Inscenátoři nemají ambici odehrát historické drama, spíše hledají možnosti, jak sdělit míru překvapení z uvedení Shelleyho šokujícího dramatu v době jeho zrodu před staletími, a chtějí tak učinit formou šokující současné publikum.
Bohužel tato snaha se v průběhu představení míjí s účinkem, a mnohé scény vzbuzují pobavení publika, byť v textu je zobrazena hrůznost jednání zúčastněných postav. Například scéna incestu, znásilnění Beatrice otcem hrabětem Cencim, se odehrává s hudebním podkresem kýčovité písně-recitalu Miroslava Černého Zatím, co ty spíš. Nad obsahem zde vítězí forma, či spíše obsah samotné scény je popřen zvolenou formou. Publikum se směje při sledování klíčové tragické situace.
Herci se snaží plnit zadání režie se střídavým úspěchem. V některých vypjatých scénách někteří bojují se srozumitelností mluvního projevu, a podobně je tomu i nevěrohodnou motivací jednání a různých pohybových kreací a gest. Se všemi nástrahami se nejzdařileji vypořádávají Andrea Mohylová v roli Cenciho dcery Beatrice, Jan Fišar v roli hraběte Francesca Cenciho, Anna Cónová, která vytvořila postavu Lucrezie, Cenciho ženy, a František Strnad v roli kardinála Camilla, který vytěžil maximum z kostýmu a masky (scéna popravy s tanečním projevem herce patří k vrcholům inscenace).
První polovina představení se poněkud vleče, po přestávce hlavně díky čtyřem vyjmenovaným děj nabývá na srozumitelnosti, spádu a dramatičnosti, a nakonec síla příběhu přece jen částečně strhne i poněkud vlažné publikum.
