Chci se vydat do budoucnosti, abych mohl mluvit o dnešku. Wim Vandekeybus o své choreografii

25. listopad 2016

V těchto dnech uvádí v Praze svou proslulou inscenaci Inspite of wishing and wanting vlámský choreograf a režisér Wim Vandekeybus. V divadle Archa ji můžete vidět každý den od pátku 25. do neděle 27. listopadu.

Inscenace Inspite of Wishing and Wanting vlámského choreografa a režiséra Wima Vandekeybuse vyvolala v době svého vzniku, tedy před sedmnácti lety, velký rozruch. Známý tvůrce radikálních pohybových děl, ve kterých se výbušnost, síla, rychlost a nebezpečí snoubí s expresivními tanečními obrazy, tentokrát zvolil čistě mužské obsazení. Je to inscenace o touhách, vášních, strachu i potlačovaném násilí. Jaké důvody vedly autora k tomu, že se vrátil právě k této inscenaci? „My samozřejmě máme mnoho inscenací, které by diváci chtěli vidět znovu. Tahle byla poměrně úspěšná. Ale když jsme uvažovali o tom, kterou obnovit, záleželo to především na obsazení, aby nevadilo, že v tom budou vystupovat jiní performeři. Právě proto některé inscenace nikdy nevrátím na jeviště.

Hudbu k inscenaci složil hudebník David Byrne, někdejší člen skupiny Talking Heads. Téma tohoto díla, ve kterém se tanec prolíná s filmovou projekcí, bylo pro Wima Vandekeybuse natolik silné a aktuální, že se k němu opět vrátil. Vybral pro ně novou generaci tanečníků a nyní je přivezl do Prahy.

Ale v případě Inspite of wishing and wanting jde o kolektiv o skupinu mužů. Ve filmu, který je součástí inscenace, vystupují muži z původního obsazení. Takže ten film je jako sen mužů na jevišti. Funguje to, je mezi nimi určitá vazba. A druhá důležitá věc je, že téma této inscenaci bylo v době svého vzniku vizionářské. Byli jsme tehdy posedlí katastrofickými myšlenkami. Přitom to bylo v době, kdy jste mohli kouřit v letadle. Jen si to představte! V té době lidé neměli z ničeho strach, přestože se ve světě dělo leccos. Jenže já se neustále zaobíral otázkou možné katastrofy, strachu, instinkty, které nám pomáhají přežít. A později jsme zjistili, že přesně taková doba nastala.

03750904.jpeg

Myslím, že to téma je aktuální i díky filmu, který vznikl na motivy dvou povídek Julia Cortázara. V nich ironicky prohlašuje, že si člověk může koupit svá poslední slova, může si koupit orgasmus, může si koupit nadávku, zkrátka cokoli nemateriálního. A právě tato myšlenka, že si můžete koupit cokoli, je dnes mnohem aktuálnější než v době, kdy inscenace vznikla.“

Bylo náročné najít nové tanečníky, kteří by se do této inscenace hodili? V původní sestavě jste měl několik mužů arabských rysů, což by v kontextu současného dění ve světě získalo zcela jiné asociace.Absolutně. Obsazení je velmi podobné tomu původnímu. Pochopitelně nemluvím o podobě vizuální, spíš o energii. Například muž, který celou inscenaci zahajuje, se jmenuje Yassin a je to Arab. Předtím to byl Said, který je taky Arab. Další člen souboru je z Taiwanu, takže postava, která předtím mluvila arabsky, bude teď mluvit taiwansky. Jsou tam tedy nějaké posuny. Někdy zůstává původní role nezměněná, jindy je trochu upravená. Vycházeli jsme zkrátka z toho, kdo se pro kterou postavu líp hodí. Samozřejmě jsme dlouho zkoušeli. Původně jsem si myslel, že když obnovím tuhle inscenaci, hodně ji předělám. Ale nakonec jsem nezměnil vůbec nic.

03750902.jpeg

První uvedení Inspite of wishing and wanting vyvolalo velký rozruch. Myslíte si, že v současné společensko-politické situaci by byla napoprvé přijata jinak?Víte, já se nikdy nepokoušel hodnotit svět prostřednictvím divadla. Nepřímo ano, ale nikdy nedělám to, že bych otevřel noviny a řekl si, tak o tomhle udělám představení. To bychom teď měli hodně práce! Moje příští hra bude kupříkladu science fiction. Protože nechci mluvit o současnosti. Chci se vydat do budoucnosti, abych mohl mluvit o dnešku. Jak se říká, science fiction není o budoucnosti, ale o dnešku. Je to velmi zajímavý žánr. V jistém smyslu jsem doteď nedělal nic jiného. Čím víc toho člověk ví, tím těžší je udělat něco nového, protože člověk má tendenci všechno vysvětlovat, jenže to je přesně to nejhorší, co může udělat. Je zapotřebí fascinovat, převrátit vše naruby, aby o tom lidé přemýšleli, ale abyste je zároveň nepoučovali.

Od začátku 90. let minulého století propojujete vaše divadelní projekty s filmy. Je pro vás film stejně důležitý jako divadlo a tanec?Mám to rád, ale libí se mi, když film vypráví něco úplně jiného. Jako v případě této inscenace - ve filmu sledujeme ten burleskní, felliniovský svět italského krále. Mluví se tam italsky, ale král hovoří anglicky, protože král nikdy nemluví jazykem svého lidu. Takže i v tomto případě mu nikdo nerozumí. Je to ironické, naprosto surrealistické. Je to založené na dvou příbězích. Jeden vypráví o prodavači posledních slov a ten druhý je o popraveném člověku, kterého mají pohřbít, jenže hrobníci jsou zrovna ve stávce. A tak jeho hlava a tělo začnou žít samostatně. Jsou to příběhy Julia Cortázara, které jsem četl a na jejich základě natočil tento film.

Na filmu se mi líbí, že vás zavede někam úplně jinam. Nemám rád, když se filmuje to, co se děje na jevišti, a pak se to promítá. Lidé mají sledovat herce a ne jejich obraz na plátně. Udělali jsme to v inscenaci Booty Looting, ale tam je fotograf, který svými fotkami vytváří nový příběh. Mám spíš na mysli filmové divadlo, kterým se teď zabývá hodně umělců. Já posledních deset let odděluji filmy od divadelních produkcí. Ale to neznamená, že bych se opět nemohl vrátit k jejich propojení. Člověk musí vědět, jestli je to opravdu nutné.

Spustit audio