Choreograf Javier Torres – mezi tancem, zpěvem a psychologií
Ve čtvrtek 29. března měl na scéně Národního divadla premiéru balet Šípková Růženka v nastudování mexického choreografa Javiera Torrese.
O svém pojetí slavného pohádkového příběhu a spolupráci se členy Baletu Národního divadla Torres vyprávěl v rozhovoru, který jsme odvysílali v den premiéry. Nyní se s tímto zajímavým tanečníkem, choreografem a pedagogem, ale také hercem, zpěvákem a keramikem seznámíme trochu blíže.
Javier Torres se narodil v roce 1963 v Mexico City, kde vystudoval Národní školu baletu a později získal také diplom v oboru pedagogika klasického tance. Jako choreograf i pedagog spolupracoval s řadou evropských souborů, věnoval se jak klasickému, tak modernímu tanci.
Dlouhodobě se zabývá výzkumem zlepšením baletní pedagogiky z psychologického i lékařského hlediska a o svých poznatcích přednáší na mezinárodních seminářích a sympóziích. Třináct let trvale žije a pracuje ve Finsku. Původně Javier Torres studoval Divadelní akademii a chtěl se stát hercem. V rozhovoru s Marinou Feltlovou hovořil i o tom, jak tuto hereckou zkušenost využívá ve své taneční praxi.
„Myslím, že v určitém smyslu bych býval byl lepším hercem než tanečníkem. Většinu tanečních rolí jsem získal právě díky svým hereckým kvalitám. Měl jsem dobrou techniku a zároveň jsem byl skvělým hercem, což tu roli ještě posílilo.“
Nelitujete, že jste herectví opustil pro balet?„Snažím se ničeho nelitovat. Proč taky?“
Vím, že také rád zpíváte a máte dokonce kapelu.„Zpíval jsem asi patnáct let s kapelou ve Finsku, hráli jsme typické mexické písně bolero. Pak jsem toho nechal, protože jsem měl moc práce a měl jsem i zdravotní potíže. A asi před půl rokem jsem znovu začal zpívat. Takže jsem zpátky v branži.“ Jaké další hudební žánry máte rád?„To je legrační, protože, jak jsem řekl, většinou jsem zpíval nikoli mexické lidové písně, ale bolero, pravděpodobně budete znát Besame mucho, takže tento druh písní z Mexika 40. a 50. let, které jsou velmi poetické a melodické. A dobře se hodí k mému hlasu. Mám je moc rád a dobře je znám, protože je zpívala moje babička. Ale teď, když jsem se ke zpěvu vrátil a začal jsem chodit na hodiny, kupodivu jsem začal zkoušet bel canto. Nemyslím, že by to znělo tak, jak má, ale mému hlasu to vyhovuje. Mám taky rád jazz. Ale nemám ambici stát se zpěvákem, dělám to jen pro radost.“
Kromě toho, že jste herec, tanečník a zpěvák, vím, že se také věnujete keramice, malování, navrhujete kostýmy a rovněž píšete. Jste zkrátka velmi kreativní člověk. Zároveň se zabýváte i výzkumem v oblasti výuky tance, využíváním nových metod. Můžete trochu přiblížit, o co jde?„Ten výzkum začal z potřeby změnit svůj způsob práce. Po dvou operacích achilovky jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Jenže když se začnete zabývat oblastí, která má co do činění s lidským tělem a jeho pohybem, ten výzkum může pokračovat do nekonečna, protože lidské tělo je neuvěřitelný nástroj. Já nejsem výzkumníkem na sto procent, jednou do roka mám prezentaci na lékařském sympoziu. Ale když se do toho ponořím, je to úžasné. A hlavně – když učím, vidím výsledky. Nemyslím si, že by moji práci ocenili v každém souboru, protože každý má jinou mentalitu. Mnohé soubory jsou vedeny podle mě zastaralým, tj. autoritativním způsobem, kdy se na tanečníky křičí, nadává se jim apod. Je jasné, že když učím v takovémto souboru a nevystupuji z pozice síly, oni mají pocit, že nic nedělám. Jednoduše proto, že na to nejsou zvyklí. Když jim řeknu: „tohle nefunguje“, místo abych zařval: „to bylo příšerné“, domnívají se, že jsem líný. Nedokážou to přijmout. Některým lidem dokonce vadí, když se k nim chovám laskavě. Mají pocit, že si z nich dělám legraci. Takže v některých souborech je můj přístup přijímán dobře, v jiných ne. A já to chápu. Přál bych si, aby se lidé mohli rozvíjet pozitivně, ale není to tak. Já se můžu jenom snažit k tomu přispět. Kdosi mi řekl, že jsem snílek, který by chtěl, aby všechno bylo úžasné. Jenže svět funguje už mnoho tisíc let, aniž by byl úžasný, takže se s tím holt musím smířit. Což dělám.“
Už dvaadvacet let žijete ve Finsku. Pro Mexičana s jižním temperamentem muselo být těžké zvykat si na zcela jinou severskou mentalitu. Jaké byly ty začátky?„Kupodivu ten začátek byl nejjednodušší. Protože když jsem přijel do Finska, měl jsem za sebou velmi náročný rok. Žil jsem ilegálně v Německu, v neustálém strachu, že budu deportován. Byl jsem velmi chudý, neměl jsem práci, došlo to tak daleko, že jsem se bál vyjít ven, aby mě neposlali zpátky do Mexika. Žil jsem nepřetržitě v panice. Kdežto do Finska jsem přijel legálně – měl jsem práci. A tím jsem dospěl. Když nastane taková změna, vůbec si neuvědomujete, jestli je tma nebo zima. Jste rádi, že máte hezký domov, dobře placenou práci. A pak tu byla ještě jedna věc, které jsem si okamžitě všiml – byl jsem pro ně zvláštní. Byl jsem Mexičan ve Finsku. A z toho jsem taky profitoval a bavilo mě to. Kdybych byl v Mexiku, byl bych je jedním z dvaceti miliónů Mexičanů... Takže začátek byl jednoduchý. Až postupně mi začalo docházet, že půl roku bude zima a tma, že naše kultury jsou hodně odlišné. Ale pak, jak to v životě chodí, jsem si našel přítele, a když máte partnerský vztah s někým místním, mnohem snáz proniknete do kultury a už nejste sami.“
Máte teď nějaký cíl, nějaké přání, čeho byste ještě chtěl dosáhnout?„Po několika letech jakéhosi nedostatku kreativity jsem začal mít pocit, že život už nemá smysl. I když to může znít hloupě. Ale říkal jsem si, že už jsem toho v životě dosáhl dost. Vzpomínám si na jeden den, kdy jsem učil, všechno šlo skvěle a já najednou pocítil úžasnou inspiraci, říkal jsem si, že to snad ani nejsem já, vnímal jsem takovou zvláštní energii. A když hodina skončila, vyšel jsem ven a říkal jsem si – to je ono? O tom je život? Najednou jsem byl hrozně zklamaný, že nemám nějaký směr, kterým se vydat. A to trvalo čtyři pět let. Dokonce, když jsem dostal nabídku dělat v Praze Šípkovou Růženku, nebyl jsem si jistý, jestli ji vůbec chci znovu dělat. Teď to bude možná znít jako, že si vymýšlím, abych se Čechům zalíbil, ale celý ten proces práce na Šípkové Růžence tady v Praze mě uzdravil. Tím opětným inscenováním jsem si uvědomil, kolik má život podob a jak je bohatý. I když si myslíme, že jsme třeba dosáhli nějakého cíle, když se o ten cíl pokusíme znovu, můžeme se naučit něčemu novému. Je to jako kouzlo. Hlavní je si uvědomit, že všechno v životě je novou zkušeností. I když sedíte na židli, nesedíte na ní stejně jako předchozího dne. A když si tohle uvědomíte, stane se z vás nová bytost. Díky tomu rostete, nabíráte zkušenosti. Myslím, že jako člověk toho můžu hodně nabídnout. Určitou dobu jsem si myslel, že už jsem ze sebe všechno dal. Ale teď vím, že jsem dal hrozně málo. A taky jsem málo dostal. Protože vesmír toho má spoustu, co mi může nabídnout, a já toho mám spoustu, co můžu vesmíru vrátit. To je přece krásný cíl.“
