Choreografka potmě šmíruje tanečníky, svůj černý kus přiváží do Prahy
Hvězda vlámské taneční scény, choreografka Ann Van den Broek, je hostem mezinárodního festivalu Tanec Praha. Před dvěma lety nastudovala s českou taneční skupinou 420people představení Phrasing the Pain, studii smutku a bolesti. Nyní do Prahy přivezla svoji cenami ověnčenou inscenaci The Black Piece.
Vnímáte černou spíš jako barvu nebo představu temnoty?
Černá je pro mě barva, ale zároveň vyvolává spoustu asociací. Je to pozitiv i negativ. Tímto představením jsem chtěla vytvořit něco, co by se dalo nazvat dokonalým sňatkem dobra a zla, negativního a pozitivního. To všechno se v tom skrývá. A co je pro mě důležité, je to jako ve společnosti, je to jako lidské emoce. I v nich je dobro i zlo. A to vše symbolizuje černá. Kromě toho miluji černou barvu. Existuje mnoho odstínů černé, není jen jedna černá barva.
Černý prostor v nás může vyvolat strach, ale taky podnítit naši fantazii. Pracujete i s tímto aspektem černé? A jakou roli v představení hraje kamera, která může odhalit to, co bychom ve tmě normálně neviděli?
Když necháte lidi v černé místnosti bez světla, může to v nich vyvolat strach, ale současně i pohodlí, protože je nikdo nevidí, jsou v tajném, intimním prostoru. I s tímhle hodně pracujeme. Je v tom komfort, ale i silné emoce. Kameraman a já pomocí různých světel necháváme diváky nahlížet do tohoto, co je v temnotě. Stávají se tak svého druhu voyéry. S tanečníky jsem nejdřív zkoumala, co s nimi černá temnota udělá. Nechala jsem je, ať si to vyzkoušejí u sebe doma, v nějakém kumbálu nebo koupelně bez oken. Museli tam strávit nějaký čas, neusnout a vnímat, co prožívají, o čem přemýšlejí, jak se cítí. A jejich myšlenky se skutečně měnily. Od strachu, pocitu, že tam s nimi někdo je, že něco slyší, i když tam nic není, až po příjemné, libé pocity. A přesně to se odráží i v The Black Piece.
Jakou roli hraje v tomto představení hudba a zvuk?
Je tam hodně živých zvuků. Veškerou hudbu tvoří zvuky. Některé jsou nahrané, další vznikají přímo na jevišti pomocí rekvizit, lidského hlasu a dechu. Používáme kontaktní mikrofony, máme tam matrjošky, plechovky, nůžky a to všechno vydává nějaké zvuky. Hrajeme si s tím. Občas něco zazní, ale vidíte něco jiného. Nebo něco slyšíte, ale nevidíte to, a když to uvidíte, překvapí vás, že zrovna tohle je původcem zvuku. Takhle si s tím hrajeme.
Ann Van den Broek založila holandsko-belgický soubor WArd/waRD v roce 2000, po skončení vlastní aktivní a úspěšné kariéry tanečnice. Za více než patnáct let zanechala tvorba souboru hlubokou stopu v evropském tanečním umění. Ann se v práci se souborem zaměřuje především na vzory lidského chování, stavy mysli a reflexe, které odrážejí stav našeho světa. Od počátečních čistě pohybových kompozic postupně přechází k zapojování dnes už typických elementů její tvorby – video, amplifikovaný zvuk těla a hlasu. Postupně také přechází z jeviště do nedivadelních prostor – galerií, muzeí apod. Z nejznámějších děl souboru jmenujme Co(te)lette (2007) – zfilmováno režisérem Mikem Figgisem v roce 2010, I SOLO MENT (2008) či Phrasing the Pain (2014), jehož české nastudování mají v repertoáru 420PEOPLE.
Říkala jste, že jste tanečníky nechala prožít pocity spojené s temnotou na vlastní kůži. Emoce, stavy mysli nebo zákonitosti určitého chování jsou vašim častým zdrojem inspirace…
Ano, pro mě je to víc než inspirace. Snažím se na jeviště přenést lidské bytosti. Pracuji s tanečníky a ti jsou samozřejmě trénovaní, vědí, jak analyzovat svoje tělo, umějí s ním zacházet. Ale i jim trvá roky, než jsou schopni se naučit můj pohybový slovník. A ten skutečně vychází z lidských emocí. Například když máme strach, je to vidět na tom, jak držíme ramena, odráží se to na celém těle, a z toho vytvářím rytmické fráze. Na základě pocitu strachu, agrese, smyslnosti, touhy, bolesti nebo smutku. To se bude vždycky odrážet v mém pohybovém slovníku. Čerpám tedy z lidského chování, z emocí a taky z držení těla obyčejných, netrénovaných lidí. Takže moji tanečníci musejí často potlačit svoje návyky a nedělat to, co by běžně jako tanečníci dělali.
Jak vypadají vaše zkoušky? Máte vždy předem jasnou strukturu choreografie, nebo tvoříte i na základě improvizace?
Většinou je to tak, že mám na začátku nápad a využívám i improvizace, ale vždycky to má nějaká omezení. Například řeknu tanečníkům, aby improvizovali, ale hýbali jenom hlavou, ničím jiným, a představovali si, že prožívají určitou emoci. Nebo mám frázi na sedm dob: a chci, aby ji předvedli zrychleně. To je taky v The Black Piece. Takže všechno je nějak omezené. Když začínám určitou frázi – tak to nazývám – řeknu tanečníkům, aby to udělali v crescendu: aby to začalo v určitém emocionálním rozpoložení, ale skončilo to třeba v úplně jiném, například v euforii nebo vzteku. Takže naše improvizace je velmi limitovaná, vždy je předem jasné, kde jsou hranice. Začátek je daný, pak je to o zkoumání a hledání. Ale jak říkám, jsem dost posedlá kontrolou. Moje práce jsou hodně extrémní, pracuju s přesným rytmem, kladu důraz na detaily, vše je pod kontrolou, ale zároveň je to vždycky o emocích. Proto si tanečníci často myslí, že když pracuji s emocemi, bude všechno velmi svobodné, ale naopak, je to vězení. Moje choreografie zkrátka balancují někde na hranici mezi matematikou a emocemi.
Váš taneční soubor má zvláštní název WArd/waRD. Nevím, jaká se to správně vyslovuje. Můžete vysvětlit, co to přesně znamená?
Když jsem hledala název, chtěla jsem v něm vyjádřit něco jako základ, kořeny. Ward, když to vyslovíte vlámsky nebo holandsky, je zkrácené jméno mého otce, který naši rodinu hodně ovlivnil. Všichni jsme nějakým způsobem ujetí. V angličtině ward znamená mimo jiné nemocniční pokoj. To zase vyvolává pocit bezpečí. Rozhodla jsem se toto slovo použít dvakrát, protože v mé práci je vždy přítomná určitá dualita. Emoce a matematika. Holandsko a Belgie. Zranitelnost i síla. Je to vždy dvojí svět. Takže pro mě to má v sobě všechny tyto významy – WArd/waRD.
