Dávníkové v ostravské Aréně - recenze
O hře Dávníkové Michala Langa se už před jejím pražským provedením před třemi lety hovořilo jako o groteskním fantasy horroru. Podobné hry se inscenují jako oddechové a zábavné tituly. Nic proti tomu, pokud divákům oddech a zábavu dopřejí.
Scéna Davida Baziky a zejména kostýmy Tomáše Kypty zábavné rozhodně jsou. Hudba Michala Langa je dokonce výborná, harmonicky i melodicky nápaditá. To je však bohužel vše. Groteskní prvky sice inscenace obsahuje, ale jejich málo. Je to právě nedostatek humoru, respektive humorného nadhledu, který celkovému dojmu ubližuje nejvíce.
Příběh Jarmila, který hledá vlastní identitu a bojuje při tom s nadpřirozenými silami, je zpočátku chvílemi zábavný, ale jak hra běží, stále častěji se dají uhodnout události, ba dokonce pronesená slova postav - a to se obyčejně stává, když se jedná buď o karikaturu skutečnosti (což ovšem v daném případě neplatí), nebo o banalitu, která se dá očekávat.
V textu hry jsou dále rozsáhlé pasáže psané místním nářečím, neboť Dávníkové (tedy zbytky národa tohoto jména) jsou autorem umístěni na Jablunkovsko. Herci však s touto řečí zápasí, a to zcela neúspěšně. Jediná, jejíž mluvní projev nepřipomíná spíše zesměšňování řeči a vůbec projevu místních horalů, je hostující Halina Paseková, jinak herečka Těšínského divadla, která má místní dialekt zažitý.
Michal Čapka v hlavní roli uplatňuje osobitost hereckého projevu, která mu už přinesla nejeden herecký vavřín. A byť hraje dlouhé pasáže zcela nahý, je v každém okamžiku přirozený a věrohodný, bohužel však také příliš vážný i ve chvílích, kdy postava snese odlehčení. Stejně tak se lze vyjádřit o Tereze Dočkalové v roli Emilie, ženy pronásledované osudem, soukmenovci, otcem, a nakonec i vlastním bratrem.
Kostas Zerdaloglu j.h. v postavě Jardy, Dávníka, kterému v procesu přeměny z obyčejného člověka v létající stvoření již narostla křídla, oslovuje výborným mluvním projevem i mimikou, navíc svého Jardu naplňuje humorem, jistou pohádkovostí a osobitým kouzlem. Pokud by i ostatní ke svým postavám přistoupili podobně jako on, mělo by představní zaručeně větší úspěch. Komorní scéna Aréna uvedením Dávníků zajisté plní jedno z dramaturgických zadání: nabídnout v řadě náročných titulů i nějakou „oddechovku". Bohužel si lze představit zejména při dosažené mimořádně vysoké úrovni této divadelní scény na místě zábavné inscenace i hru, která by přinesla vyšší kvalitu textu, více hereckých příležitostí, a zařadila by se tak do kontextu arénovských sezón a představení. Dávníkové takovým titulem bohužel nejsou.
