Don Juan se vrací z války – recenze Jany Cindlerové
Don Juan se vrací z války, to je název nejnovější inscenace Moravského divadla Olomouc. Hra patří k posledním dílům rakousko-maďarského autora Odona von Horvátha; vytvořil ji roku 1936, nedlouho před svou tragickou smrtí.
Olomoucká premiéra proběhla 13. ledna, na 4. reprízu se vypravila Jana Cindlerová. V odpolední Mozaice si po telefonních linkách o hře povídala s moderátorem Pavlem Ryjáčkem.
Proč stojí olomoucký Don Juan za pozornost? Důvodů je víc. Už samotná dramaturgická volba potvrzuje čerstvý vítr, který vneslo do Moravského divadla jeho nové vedení; po Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga sáhl dramaturg Milan Šotek opět po textu autora velmi známého i hraného v německé kulturní oblasti, který je však u nás v povědomí jen mírném; česká Wikipedie ho dokonce vůbec nezná. Česká jeviště zato znají hry Kazimír a Karolina a Povídky z Vídeňského lesa, které adaptoval i rozhlas. Pokud jde o samotného Dona Juana, i ten se u nás uváděl, dokonce dvakrát, naposledy ho v divadle Labyrint připravil roku 1997 režisér Jiří Fréhar. V Olomouci tzv. trefili i režiséra – po 11 letech se sem pohostinsky vrátil Janusz Klimsza, kmenový režisér Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.
Málokdo u nás tedy hru zná. Můžete nám o ní říct něco více? Je jejím hrdinou skutečně Don Juan, jak to vypadá podle názvu? Nebo je to metafora? Titulní postava (o hrdinovi těžko hovořit) je opravdu sukničkář, proutník, záletník – jakkoli chceme; s tím rozdílem oproti klasickým předlohám, že se opravdu vrací z války, která se do něj vryla a navždy podlomila nejen jeho zdraví, ale i dosavadní vidění světa. Vnější modus vivendi si tak Juan zachovává: střídá jednu ženu za druhou bez ohledu na věk, profesi, sociální postavení i sexuální orientaci. Přitom však po svém návratu vlastně jen vypadá jako sukničkář, protože ve skutečnosti jen hledá tu jednu jedinou, kterou kdysi opustil. Tématu hry odpovídá její tvar, složený z krátkých, ostře konturovaných a vypointovaných sekvencí. Juan se v nich schází a rozchází s ženami, které příznačně nemají jména, ale všechny touží po lásce. Pro Juana je to však jen smetí, kterým se musí prodrat, protože si bláhově myslí, že až se prodere, nalezne tu svou, a tím i sám sebe.
Jak vypadá scénografie takového mozaikovitého kusu? Potřebu rychlého, až filmového střídání obrazů vyřešil scénograf Martin Víšek efektivně i esteticky: pomocí stěny s širokým průchodem. Tou rozdělil jeviště na přední a zadní, kde se odehrává většina scén. Odkazuje tak i k uzavřeným kabaretním výstupům a vyvolává vhodně zcizující dojem. Horváthova hra skutečně nepředstavuje lineární příběh, ale mozaiku – až ve finále ucelenou – Juanova milostného hledání, či spíše tápání. Bachovy skladby, živě hrané na violoncello během představení, jen prohlubují existenciální rozměr inscenace.
Jak se se svými úkoly vyrovnali herečtí představitelé? Inscenace se hraje bez přestávky, což vyžaduje kompaktnost a propracovanost všech složek; především na herce klade nemalé nároky. Protagonista Petr Kubes v podstatě neopustí jeviště, zatímco deset hereček, které okolo něj krouží, vystoupí v celkem třiceti rolích. Jejich jevištní souhra je přesná, neustálé převlékání kostýmů a s nimi charakterů obdivuhodné. Bylo by nespravedlivé některou zdůraznit, protože právě v jejich spolupráci spočívá úspěch celku. Přesto zmíním emeritní členku Moravského divadla Miluši Hradskou – v úloze babičky Don Juanovy mrtvé milé. Nemohu ji nepřirovnat k představitelce jiné babičky z jiné Horváthovy hry – Povídek z Vídeňského lesa –, kterou jsem fascinovaně sledovala v listopadu ve vídeňském divadle Akademietheater. Té se mimochodem Hradská podobá i fyzicky: bělovlasá filigránská stařenka, zosobněná dobrota, ve které se však skrývá obrovská síla, až destruktivní, odváží-li se jí někdo sáhnout na to nejdražší: V obou případech vnuka, resp. vnučku. Pak se stařenka mění v kruté božstvo, které nezná slitování a trestá.
Co říci závěrem? Snad jen že olomoucká balada o marném hledání ztracené lásky stojí za vlastní zážitek. Bolestný, tesklivý, a o to hlubší. Nutí totiž diváka k cestě za vlastními zmařenými sny.
