Dorothée Munyaneza na 4+4 dnech v pohybu zpívá a tančí o svém dětství a rwandské genocidě

5. říjen 2015

Její soundtrack k filmu Hotel Rwanda byl nominovaný na Oscara. Zpěvačka a herečka Dorothée Munyaneza dnes vystoupí v Praze na pražském festivalu experimentálního divadla 4+4 dny v pohybu v představení Samedi détente.

Dětství prožila v rodné Rwandě, dospívání ve Velké Británii a v současné době žije s rodinou ve francouzském městě Marseille. Dorothée Munyaneze v inscenaci, která je zároveň uměleckou zpovědí zachycuje i své dětství prožité ve Rwandě a děsivé momenty spojené s tamní občanskou válkou a genocidou v 90. letech minulého století.

Chuť zpívat, hrát, tančit ji drží v podstatě už od dětství. Vždy nutila rodiče, aby doma poslouchali, jak zpívá známé písničky. K hudbě se dostávala i díky zpěvu v kostele, kde byl její otec pastorem: „Zpívat jsem nepřestala ani, když jsme se v roce 1994 přestěhovali do Velké Británie. Každou neděli jsem chodila do kostela, kde si mého zpěvu všimla jedna učitelka hudby, která se mě následně ujala. Ve studiu hudby jsem pokračovala až na univerzitu.“

03485171.jpeg

Chuť tvořit hlasem i pohybemV té době ale ještě neuvažovala o tom, že z ní bude profesionální umělkyně, že se hudbou bude živit. Záhy ale přišla nabídka účasti v konkurzu na hudebníky pro soundtrack k filmu Hotel Rwanda: „Můj hlasový projev producenty a filmaře zaujal natolik, že mě přizvali ke spolupráci. Bylo to období, kdy jsem měla štěstí na lidi, jako byl třeba i choreograf Franocis Verret. Díky němu a projektům, na kterých jsme spolupracovali, jsem v sobě začala objevovat chuť tvořit nejen hlasem, ale taky slovem a pohybem.“

Záchrana před genocidou a smutný návratFilm Hotel Rwanda z roku 2004 se vracel ke krvavým bojům občanské války a rwandské genocidy roku 1994. Dorothée Munyaneza toto období prožívala ve Rwandě jako dítě: „Znamenalo to pro mě návrat do minulosti. V té době na osud naši rodiny zapůsobila souhra mnoha okolností. V roce 1993 získala moje matka práci ve Velké Británii. V té době už proto bylo v plánu, že se do Velké Británie přestěhuje celá rodina. Doba přesunu vyšla na rok 1994, osudný rok pro Rwandu a její obyvatele. Na jaře, v době tříměsíčních krvavých bojů, jsme utekli z hlavního města Kigali a azyl hledali u prarodičů na venkově. Tak jsme přežívali až do června roku 1994. Po skončení genocidy jsme se vrátili zpět do Kigali, kam se pro nás z Londýna přijela naše matka, abychom mohli společně naši zemi na dobro opustit.“

03485172.jpeg
03485170.jpeg

Film Hotel Rwanda byl první příležitostí kdy se Dorothée Munyaneza mohla o trýznivých zážitcích z dětství vyjádřit prostřednictvím zpěvu. V současné době se k tématu občanské války a rwandské genocidy vrací znovu ve svém vlastním uměleckém projevu, ve kterém se ke zpěvu přidává tanec a vyprávění. „Když jsem žila ve Rwandě, bylo zvykem, že jsme se navštěvovali, chodili jeden k druhému, klepali na okno a vždy někdo vykouknul. Po našem návratu v roce 1998 už to tak nebylo, naši přátelé byli mrtví.“

Vyzpívat dětství, emigraci, život i smrtO těchto zážitcích vypráví inscenace Samedi détente, vycházející z barvy hlasu umělkyně a z emocí, které do svého hlasového projevu vkládá: „Myslím, že můj zpěv je ovlivněný tím, co jsem v životě prožila a zakusila. O svém dětství i zkušenostech jako emigrantky jsem chtěla nějakým způsobem promluvit k lidem. Cítila jsem, že to musí být skrze zpěv, ale že celé představení by mělo být zároveň komplexním uměleckým a emocionálním zážitkem.

03485173.jpeg

Při přípravě tohoto projektu bylo pro náš soubor zásadní setkání s režisérem a choreografem Alainem Buffardem, který nás vedl v tom, jak na jevišti vyprávět naše životní příběhy. Každý z našeho souboru má co říct, protože každý pochází z jiného koutu světa, například z Jihoafrické republiky nebo z Pobřeží slonoviny. V našich životech se mísí momenty štěstí s tragickými situacemi. To ve mě vyvolalo tak silné emoce, že jsem se je rozhodla sepsat. Tak vznikl text pro inscenaci Samedi détente.“

Spustit audio