Drábkova novinka Jedlíci čokolády v Klicperově divadle - recenze

30. květen 2011

Hradecké Klicperovo divadlo uvedlo novou hru Davida Drábka Jedlící čokolády, kterou autor sám režíroval.

Dav v černém s nabílenými tvářemi, podobající se kolonii surikat, dychtivě sleduje zdivočelého mladíka, který jim spílá a poté chce ukončit život skokem z římsy. Na poslední chvíli jej ovšem zachrání superman v křiklavě růžovém plášti. Zklamaný dav se rozchází. Střihem se ocitáme v domě - kuchyň, ložnice, horní pokoj s obrovskou sochou Buddhy. Tento dům je jistotou a zároveň vězením, místem snů i nočních můr. Po smrti rodičů se v něm před světem uzavřely tři sestry. Nejstarší Róza, uvězněná v obrovském těle se nemůže hnout z lůžka, její život se skládá z pozorování filmů a konzumace sladkostí. Nejmladší Valérie nedokáže překročit práh domu - žije ve společenství se svým Buddhou, přízrakem mrtvé matky a armádou moduritových surikat,a kolážemi z rodinných fotek. Jedinou spojnicí s vnějším světem je Helena. Vydělává, živí, ale i ona je jen napůl živá, poznamenaná smrtí svého dítěte. Drábek ve své původní hře proplétá inspiraci Čechovovými Třemi sestrami, filmem Woodyho Allena Hana a její sestry, s archetypálními příběhy o zakletých princeznách. Ve scénickém provedení je ovšem tato novodobá pohádka bizarním podobenstvím o sporu duše a těla, plnokrevnou crazy komedií, ve které není nic takové, jak se na první pohled může zdát. Může se nám zdát i lehce banálním příběhem z červené knihovny, ve kterém každý nakonec najde to, co podvědomě hledá. Totiž partnera, který jej vytrhne ze samoty a smutku a dá životu směr. Svět, který obývají naše tři princezny, je opravdu třeskutě bizarní, má svá šílená pravidla. Nadsázka dovoluje rozehrávat situace tak, že smutek, beznaděj, osamělost a bezradnost zaznívá jen pod povrchem bláznivých situací, při kterých se diváci dobře baví. Protože - kdo může zachránit tak bizarní stvoření nežli podobně švihlé mužské protějšky. Pro Rózu vybral autor Ludvíka (Jiří Zapletal), lehce autistického pošuka, který se jako člen charitativního spolku Kapka něhy rozhodne rozhýbat bečku sádla Rózu (Pavla Tomicová). V prvních chvílích to vypadá spíše jako zápas na život a na smrt. Róza se spasení srdnatě brání pichlavými ironickými výpady slovními, ale i fyzickými. Nakonec je však spojí společná vášeň pro filmy. Právě zápas těch dvou je pro diváka nejatraktivnější součástí děje. Předvádějí totiž na scéně až artistické výkony - když se Ludvík snaží Rózu nakrmit light jogurtem, připomínají zápasníky sumo. Stejně vypjaté a zároveň neodolatelně komické jsou i scény, kdy už oba svorně bojují s běhacím pásem či s kabinkou výletní kraksny. Jana, kterého hraje Dušan Hřebíček, si namluví sama Helena (Isabela Smečková Bencová). Jan se nehne bez smečky psů, které venčí (smečka je sice virtuální, ale svazek pružných klackovitých vodítek vytváří dokonalou pohybovou iluzi). Tihle dva zastupují vážnější linii hry, a z bláznivého kontextu trochu vypadávají směrem k sentimentu. Naděje a zkáza Valérie (Pavlína Štorková) se objeví u dveří zcela nečekaně. Není to nikdo jiný nežli Samuel, sebevrah z počátku hry (Miroslav Zavičár). První setkání sice nedopadne nejlépe, ale posléze si Val v davu bezejmenných vybere k záchraně právě jeho. Má totiž úkol, otec jí odkázal svůj supermanský plášť, v němž zachraňoval zoufalé. Tahle záchrana, při které Val téměř přijde o život, se nakonec přece jen podaří. Samuel přejímá supermanský plášť a jeho život získává nový směr.

Z úlomků humoru, sladkobolných příběhů, mystiky a absurdit vznikla inscenace plná kontrastů a překvapení, která má tah a zvláštní energii. Sportovním názvoslovím je nejen slovním pingpongem, ale zároveň napínavým přespolním během a drsným americkým fotbalem, který nešetří nikoho. Důležité je, že nenechá diváka, aby se byť na chvíli nudil.

autor: Jana Soprová
Spustit audio