Dva umělci jsou jako jedna bytost a ve své hře otevírají „okno příležitosti“
Dvojice mladých belgických vizuálních umělců a divadelníků, kteří si říkají Frank&Robbert/Robbert&Frank přijela do Prahy na pozvání festivalu 4+4 dny v pohybu.
Umělci se pohybují na rozhraní divadla a výtvarného umění, vytvářejí oživlé vizuální instalace, určené dětem i dospělým. Jejich přátelství trvá od střední školy. Oba vystudovali uměleckou akademii a absolvovali ji už jako tvůrčí duo. V Divadle Ponec Robbert Goyvaerts a Frank Merkx uvedli představení To Break: The Window of Opportunity. O podílu na přípravě inscenace říká Robbert Goyvaerts: „Já jsem byl původně víc zaměřený na technologie, používal jsem filmovou kameru, počítač a podobně. Frank spíš maloval a kreslil. Ale postupem času jsme se oba vyvíjeli, učili se jeden od druhého. Trvá to už spoustu let, takže to rozdělení už teď neplatí. Pracujeme společně jako jedna bytost.“
Nakonec skončíme u něčeho úplně jiného, než bylo na počátkuO tom, zda představení umělecké dvojice vznikají od nápadu, nebo příběhu, hovoří Frank Merkx: „Náš výchozí bod je velmi jednoduchý. Nemáme žádný koncept, jenom sedíme v ateliéru a tomu proces říkáme ´ping-pong´. Začneme tím, co nám přišlo zajímavé, co jsme se dočetli nebo viděli v televizi, mluvíme o tom, diskutujeme a nějakým způsobem se z toho vyvine velmi abstraktní nápad. S ním pak dál pracujeme, vznikne určitá forma a ta má mnoho vrstev. Ty jsou pro nás zásadní, můžou souviset s nějakým filmem, s politikou, s něčím směšným - humor je velmi důležitý - a jak tak přidáváme jednotlivé vrstvy, forma se neustále vyvíjí a mění.“
Materiál vždycky slouží myšlence„Nikdy nevíme předem, s čím budeme pracovat,“ popisuje metodu výběru materiálu Frank Merkx. „V tomto představení máme všechno ze dřeva a sádry. Našim záměrem bylo vytvořit pustinu, představu rozlehlé pláně. Proto jsme chtěli využít čisté materiály, fošny, které nejsou opracované nebo obarvené v továrně. Chtěli jsme začít od ničeho, jenom s naprostým základem.“
A jak se rozbíjí „okno příležitosti“?Název objasňuje Robbert Goyvaerts: „Vzniklo to tak, že jsme původně chtěli vytvořit představení, v kterém se vše, co je na jevišti, rozpadne nebo bude násilím rozmláceno. Nakonec jsme nic nezničili, což je dobrý příklad toho, že nic nedopadne tak, jak si člověk předem naplánuje. Okno příležitosti se vztahuje k představě, že každý máme jenom omezený čas na to, abychom dosáhli svého cíle. Máme pocit, že tohle má v dnešní společnosti prvořadý význam. Lidé si myslí, že dokud jsou mladí a svěží, měli by realizovat své cíle a pokud ten okamžik propásnou, navždy ztratí tuhle příležitost. My to považujeme za nesmysl a snažíme se tuto představu zničit. Myslíme si, že každý si může vytvořit svoje vlastní ´okno příležitosti´. A o to také usilujeme v našem představení.“
„To, co děláme, je určeno všem,“ ohrazuje se Frank Merkx vůči tomu, že by jejich představení bylo určeno výhradně dětem. „Myslíme si, že jako umělci, bychom měli být velkorysí. Chceme se otevřít tak, aby se divákům líbily barvy a jednoduchost tvarů, ale zároveň aby dokázali odhalit jednotlivé vrstvy. Děti budou asi víc vnímat barvy, ale v každém představení je to jiné. Tady jde spíš o dětské vnímání, ale v našem nejnovějším divadelním projektu je to abstraktnější. Máme tam velké bílé plátno a obří ruce na hlavě. Má to víc duchovní nebo dokonce matematický rozměr, jako bychom byli dva neutrony, které se pohybují jeden kolem druhého. Někdy to vypadá jako představení pro děti, ale není, protože tam popravujeme židle a ničíme kusy pouště, jiná představení jsou sofistikovanější. Forma je pokaždé jiná.“
Polarita dvou osob i uměleckého pojetí mezi žánry vyplývá také z odpovědi Franka Merkxe na otázku, zda se duo považuje více za vizuální umělce nebo divadelníky„Nechceme se rozhodnout pro jedno z toho. Je pro nás nesmírně důležité dělat obojí, protože se to navzájem ovlivňuje. Například v představení To Break máme velkou krvavou skvrnu a taky malé krvavé skvrnky, v takovém balíčku ve stylu ´made in China´. A tyto skvrny prezentujeme i jako umělecká díla v galerii. Neustále existuje interakce, někdy vytvoříme něco pro výstavu, a pak to dáme do skladu a myslíme si, že už to nikdy nevyužijeme, ale za dva roky to třeba skončí v divadelním představení. Anebo naopak. Potřebujeme ten dialog. Ve vizuálním umění nemůžete všechno aktivovat. Když Robert leží na zemi přikrytý prostěradlem, nemůže takhle zůstat ležet v muzeu po tři měsíce. Ale v divadelním představení posadíte lidi na hodinu do tmy, získáte jejich pozornost a můžete jim všechno představit jako nějakou akci. To je výhoda divadla oproti vizuálnímu umění.
Nad divadelními cíly dvojice se zamýšlí Robbert Goyvaerts: „Někdy si říkáme, že jsme vynálezci nebo průzkumníci světa. A myslím, že to, oč usilujeme, je kombinací obojího. A někdy si taky říkáme, že jsme tak trochu jako misionáři. Někdy si děláme legraci z toho, že musíme lidi chytat a donutit je věřit v umění. Tak jako se misionáři v dalekých zemích snaží přesvědčit domorodce, aby konvertovali ke křesťanství, tak i my se pokoušíme lidi konvertovat k umění, aby v sobě otevřeli různé úrovně vědomí, vnímání věcí a podobně.“
