Dvě nové tváře Divadla v Dlouhé se scházejí ve Vlčí jámě

Divadelní režisér Martin Františák má rád výzvy. Baví ho inscenovat texty, které se na první pohled jevištnímu zpracování vzpírají. Ze syrově teskných povídek Jana Balabána vytvořil před půl rokem v pražském Švandově divadle inscenaci Možná že odcházíme. Nyní se v Divadle v Dlouhé pustil do Vlčí jámy Jarmily Glazarové.

Psychologické drama, psané lyrizujícím jazykem plným metafor, zachycuje nerovné manželství despotické, stárnoucí ženy a jejího o mnoho let mladšího muže, kteří si k sobě vezmou osmnáctiletou schovanku.

„Na Vlčí jámě je dráždivé téma českomoravského pařeniště, řekněme maloměšťáctví. To někdy vede ke vzniku bizarních lidských osudů a postav. Které ale Glazarová dokáže interpretovat v mnoha vrstvách s možností psychologického pochopení postav,“ říká režisér Martin Františák. Postava tety Kláry je nám podle něj přitom velmi blízká: „Je zajímavá tím, že je naše. Klára je zvláštní matka s maloměšťáckou starostí o přesnost, čistotu, řád, postava, která je neprůstřelnou dámou s velice zajímavým psychologickým profilem.“

Velmi otevřená zpověď

Postavu Tetu Kláry svěřil režisér Martin Františák Heleně Čermákové. Jak herečka přiznává, vzor Jiřiny Šejbalové z Weissovy filmové adaptace z roku 1957 jí připadal nedostižný. Při četbě románu, ale odhalila v postavě další netušené možnosti: „Velmi příjemně mě překvapilo, jak syrově se dotýká věcí, které se týkají i ženského světa. Je to bolavý, nesentimentální pohled. Na svou dobu a na zpověď ženy velmi otevřený. Jestli je mi něčím blízká, tak velkou životní vitalitou a silou.“

V roli schovanky Jany se představí nová posila souboru Divadla v Dlouhé Veronika Lazorčáková: „Má postava často komentuje dění kolem sebe, ale ne textem. Je pozorovatelkou jevů, které se odehrávají v domě. To je asi nejtěžší – najít cestu, jak beze slov divákovi sdělit, jak se má postava cítí.“

Hudbu k představení složil Jiří Hájek, autorem výpravy je Marek Cpin. Dramaturgicky se podíleli Marta Ljubková a Štěpán Otčenášek.