Eskalátor jako podobenství světa – recenze
Jako první inscenaci sezóny, která má označení Druhé housle, uvedlo Švandovo divadlo projekt Eskalátor s podtitulem Manifest outsidera. Novinkou je jakýsi bonus, následná diskuse s diváky, kteří mají možnost nejen říci svůj názor na představení, ale případně i ovlivnit jeho příští podobu.
Eskalátor byl podle slov režiséra Dodo Gombára vytvořen nad plán, v mezičase, který vznikl odkladem zkoušení jiné inscenace. Snad proto si realizační tým v čele s Gombárem a Martinou Kinskou, do něhož svými podněty a improvizacemi přispěli všichni zúčastnění herci, dovolil inscenaci hodně osobní. Zdá se, že právě v něm se zúročily veškeré zkušenosti předchozích sezón, a logicky se tu prolnuly zásadní dramaturgické i myšlenkové linie.
Od počátku svého působení ve Švandově divadle Gombár cíleně propojuje zaměření na konkrétní prostor levého břehu Vltavy, především svérázného genia loci kolem stanice metra Anděl, s téměř mystickým pohledem na lidskou existenci obecně. V proměnlivém tvaru inscenace, který slibuje, že každé z představení bude trošku jiné, se situace, ale i herci stávají v pravém slova smyslu materiálem, který je možno libovolně modelovat a dodávat celku nové významy a souvislosti.
Vytváří se tak velmi zvláštní „nejistá“ atmosféra, jednotlivé reminiscence, které mizí už ve chvíli, kdy vznikají. Podobenství spojené s reálným pocitem, kdy vyjíždíte po eskalátoru, na chvíli vstoupíte do prostoru, kde se stáváte svědkem či nechtěnou součástí nějaké události, jejíž souvislosti tušíte jen v obrysech, se tak stává jasnou vizí světa, z něhož každý vidí (či zaznamená) pouze určitý úsek skutečnosti, podle kterého si tvoří (mnohdy zkreslený) názor. Tato nedokončenost, až neurotická proměnlivost jistě může na diváky, kteří chtějí mít vždy jasno, působit až nepříjemně.
Zároveň však tyto střípky příběhů mají v sobě cosi fascinujícího, kouzlo divadelnosti, propojení osobního a obecného. Je tedy třeba naladit se na specifickou vlnu vnímání, nechat se nést proudem představ. Pak můžete vychutnat nejen onu schizofrenní autenticitu postav a situací, ale i dospět k závěrečné katarzi.
Scénografie Evy Jiřikovské vytváří mikrosvět plný zrcadlových stěn, vracející podoby jednotlivců v mnoha zkreslených podobách. Scéně dominuje obrovský nápis ANDĚL, jehož jednotlivá písmena se skládají rovněž ze zrcadlových plošek. Prostor dotváří elegantně chladné, průhledné dveře, za nimiž se pohybují siluety postav, a falešný „skrytý“ eskalátor, jehož pohyb je vytvářen pouze akcí herců. Stanice metra Anděl je tu prezentována jako růže s mnoha ostrými trny. Bdí nad ní nenápadný anděl, ale to, co se odehrává před jeho očima, jsou příběhy, které bolí – dominuje tu agresivita, neuróza, zmatenost, strach a netolerance.
Lidé jsou proměnlivým materiálem, kotlíkem emocí a nálad, vlídnost se vzápětí mění v zlost, úsměv v škleb. Vše je nejisté. Plejáda bezejmenných lidí, kteří nám každodenně, jen na okamžik vstoupí do života, mimochodem potěší úsměvem či gestem, a nebo zcela bezdůvodně ublíží. Je to, co se odehrává před našima očima, skutečnost nebo jen casting na roli v reklamě, kterému vládne žoviální režisér? Brutální groteska života, kdy se chvílemi smějeme, aby nám vzápětí ztuhnul úsměv na rtech.
Hlavním hrdinou je herec Jaroslav Šmíd (hraný hercem Jaroslavem Šmídem, který v den mé návštěvy divadla právě slavil narozeniny), jehož očima můžeme sledovat v jakémsi zvláštně zostřeném vidění veškeré postavy a postavičky, které potkává. Je to den významný nebo zcela obyčejný? Jsou ty postavy a jejich chování opravdu podivné nebo se nám to jen zdá? V každém případě vnímáme, jak absurdita stále výrazněji prostupuje našimi životy, a tak sem organicky zapadnou i takové okamžiky, kdy se rozčilený mladík z venkova změní v ňafajícího psa nebo se na eskalátoru objeví opuštěná nevěsta v bílém.
Ale přes veškerou brutalitu jednotlivých situací nás proud příběhů nenásilně dovede k okamžiku, kdy se všichni ti navztekaní jednotlivci spojí v jeden celek na maličké platformě, která znamená svět. Tato závěrečné vize má v sobě silné humánní poselství, na našich scénách nevídané. Záleží ovšem na každém z diváků, zda bude ochoten je přijmout.
